Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek... a Zdeněk Svěrák. Významní čeští autoři 20. století, jejichž dílo je s oblibou chápáno mylně. Svěrák na letošním festivalu v Karlových Varech získá Cenu prezidenta MFF KV za přínos české kinematografii.
Vnímat Zdeňka Svěráka (78) primárně jako generátora laskavého humoru je hrubé zjednodušení jeho tvorby. Zdeněk Svěrák není "továrnička na legraci, továrnička na endorfiny", jak o své tvorbě mluví ve vynikajícím dokumentu Tatínek (2004), který o něm natočil jeho syn Jan (49). Ten film má navíc ironický podtitul "Mramorizace Zdeňka Svěráka", který se už před deseti lety trefoval do umělcovy pozice v českém kolektivním povědomí.
Svěrák je jednou z našich domácích institucí - a instituce se uctívají, torpédují, nebo jsou vysmívány. Kdo z umělecké sféry má u nás podobný statut? Karel Gott, Jiřina Bohdalová - a dál už asi nikdo. Být institucí je břímě: každý si myslí, že vás zná, každý na vás má názor.
Svěrák, Smoljak a Cimrman
Zdeněk Svěrák (78) tuhle pozici pozoruhodně dobře ustál díky tomu, že se své veřejné personě nebránil, ba dokonce na ní spolupracoval z pozice svého původního zaměstnání. Absolvent Pedagogické fakulty FF UK v oboru český jazyk a literatura na přelomu 50. a 60. let minulého století učil na základní škole na Žatecku a později na gymnáziu přímo v Žatci. Tam dospěl k památné myšlence: "Jestli chci psát, tak musím přestat opravovat." A tak se přes obecní rozhlas a rozhlas Československý dostal až ke své dekády trvající pozici milovaného scenáristy, herce a dramatika, aniž by v žádné z těchto profesí zapíral svou první profesi, nebo jak se v případě učitelů říká - diagnózu. Svěrák je didaktik; učitel národa.
CELÝ ČLÁNEK ČTĚTE V NOVÉM VYDÁNÍ ČASOPISU TÝDEN, KTERÉ VYCHÁZÍ V
PONDĚLÍ 30. ČERVNA.
