Tenhle týden vypadá jako likvidace skladu: do kin nastupují Auta 2, jako všechny filmy od Pixaru odsouzená k úspěchu, další pokorná adaptace Jany Eyrové, drsnější komedie Zkažená úča, thriller Intimní past a asi tak padesát starších snímků.
Pixar jsem nikdy neměl rád: zdánlivou revolucí animace umění animace zabíjí. Ať už šlo o animaci kreslenou, ploškovou nebo tu královskou loutkovou, vždy bylo jejím principem vyjádřit minimálními prostředky maximum. Loutka nemá mimiku, musí se projevit pohybem, gestem, situací, kombinací obrazu a hudby. Jenže přišla animace digitální v čele právě se studiem Pixar. To funguje tak, že scénáře o pěti větách zahltí živými i neživými postavičkami, na které nalepí očička a pusinky a obličejíčky, jež se potom pitvoří, mrkají, šklebí a vůbec diblíkují. Konec filmu.
S jistou škodolibostí jsem proto uvítal, že nová "pixarovka" Auta 2 byla jako první v historii přijata kritiky nenadšeně. Je totiž oživením v mrkacím a šklebícím žánru, které ukazuje ušlechtilou nudu jeho předchozích zástupců. Ano, jedná se o buranskou komedii šmrncnutou odkazy na bondovky, to celé zamíchané (netřepané!) a předtrávené pro děti do sedmi let. Právě ty nejvíc pobaví fekální vtipy, které se tu objevují opakovaně: Pixar antropomorfizaci postav dovádí opravdu do důsledků. Děj téměř nenavazuje na jedničku, volí si jiného hrdinu a je rozhodně méně "ušlechtilý" než ostatní Pixarfilmy, ale vlastně shrnuje v kostce základy přístupu studia: poselství ("buď sám sebou!") padne v jedné větě a neotravuje po zbytek stopáže, aby ji potom mohla do mrtě vyplnit kombinace audiovizuálního eskamotérství, gagů odkoukaných z němých grotesek, mrkání a pitvoření. Kritici Auta 2 setřeli, dětem se budou líbit jako všechno předtím.
Pak je tu Jana Eyrová, zahajovací film letošního festivalu v Karlových Varech. Adaptace klasického románu a šablony pro červenou knihovnu je vyvedená v pěkných barvách, s vynikajícími herci (Mia Wasikowska, Michael Fassbender, Judi Denchová a další) a s citem pro předlohu. Nekonají se žádné postmoderní piškuntálie, jedinou formální aktualizací je časové přeházení epizod, dobové reálie sedí a výtvarná stránka bere dech: to světlo, ty kostýmy, to táflování! Jana Eyrová v režii Caryho Fukunagy, který si udělal jméno o trochu drsnějším, ale neméně romantickým debutem Sin nombre, je ideální ilustrací literární klasiky pro diváky (a následně doufejme i čtenáře) z ročníku Wasikowské: 1989.
A dál? Žánrová i chronologická smršť. U rutinního thrilleru Intimní past si jeden říká, jestli má dvojitá držitelka Oscara Hilary Swanková podobné kousky zapotřebí. U komedie Zkažená úča podobné pochyby nenastávají: někdejší modelka Cameron Diazová se do charakterních rolí nepřehrála a s blížící se čtyřicítkou dělá, co může. Dále tu máme reprízy přes šedesát let starých titulů s Jeanem Maraisem Věčný návrat a Orfeus, historické drama Rozkaz, mysteriózní thriller Mortem či současnou krimi Bělehradský fantom. Speciální doporučení si zaslouží nádherný Kieslowského Dvojí život Veroniky, který po uvedení na právě probíhající Letní filmové škole rovněž míří do distribuce.
