Filmová Jana Eyrová model 2011 si nedělá nic z toho, že styl její předlohy i použitá kinematografická forma jsou dávno poněkud přežité. Je velmi tradiční podívanou s pečlivě vykreslenou atmosférou a beze špetky ironie.
Klasický román Charlotte Brontëové patří mezi díla nejčastěji adaptovaná pro film. Novou verzi, která zahajovala letošní ročník festivalu v Karlových Varech, překvapivě natočil začínající americký režisér Cary Joji Fukunaga. Ano, ten Fukunaga, který před dvěma lety přijel do Varů se svým debutem Sin nombre, drsnou podívanou z prostředí latinskoamerických gangů.
Přesto dává smysl, že Janu Eyrovou natočil právě on; ostatně myslel si na ni už tehdy. Sin nombre mělo přes všechnu brutalitu jasně romantickou páteř a melodramatické peripetie. Bylo tedy jasné, že si s ne nepodobnou látkou bude vědět rady. Otázkou zůstávalo, jak si poradí s naprosto odlišnými reáliemi - anglickým venkovem poloviny 19. století.
Fukunagova Jana Eyrová je jako malovaná: malebné výjevy z kultivované krajiny střídají scény z dokonale rekonstruovaných interiérů, na výpravě i kostýmech je poznat maximálně pečlivá příprava. Režisérovou obrovskou podporou je v tomto ohledu kameraman Adriano Goldman, který s ním spolupracoval už na vizuálně zcela odlišném Sin nombre.
Režii drží Fukunaga pevně v rukou. Zvládá stejně dobře scény romantické i až hororově strašidelné (příchod k Riversovým, noční návštěva pana Masona) a herce vede velmi zkušeně. Titulní postavu hraje čím dál zajímavější Mia Wasikowska (Alenka v říši divů, Děcka jsou v pohodě), coby pan Rochester jí sekunduje možná až příliš okatě rozervaný Michael Fassbender (X-Men: První třída, Hlad). Hospodyně paní Fairfaxová stojí oproti ostatním emocemi zmítaným postavám nohama pevně na zemi; její představitelka Judi Denchová si krade každou scénu pro sebe.
Fukunaga se scenáristkou Moirou Buffiniovou předlohu pochopitelně řádně zhutnili a opatřili ji divácky vděčným vypravěčským rámcem, ale jinak knize zůstali věrní. Pro jeden typ diváků to bude výhoda, pro jiné nedostatek. Jana Eyrová je vzorovým románem červené knihovny a obsahuje dlouhou řadu romantických ingrediencí typu nedoručeného dopisu, nečekaného dědictví, reliktu z temné minulosti atd. Fukunaga se svými spolupracovníky takový materiál nijak neozvláštnil, neaktualizoval, nepošpinil ironickým odstupem. Je to přístup legitimní, ale bohužel nemůže nabídnout víc než jen přepečlivou ilustraci petrifikované předlohy.
