Na naší literární scéně představuje něco jako dobře „vystajlovanou" značku. Jeho patka, brýle, šikézní bunda, chytře vymyšlená hra na člena fiktivní rockové kapely a interesantní zájmy (staré jízdní řady) svědčí o pochopené roli image v mediálním světě. I v tom malém, českém.
Podobně to vypadá s jeho dosavadními třemi prózami: jsou napjaté mezi trivilatou a přesnými potřehy o světě a době, jsou přehledné a přitom rafinovaně spletené, je v nich únosná porce smutku či melancholie, ale tak akorát, aby přísnější čtenář neměl pocit, že čte červenou knihovnu. V rychlém sledu se v nich odvíjejí jakési mikropříběhy, které by jinému, důkladnějšímu autorovi teprve poskytovaly východisko, ale Rudiš ví, že nesmí zdržovat a dopustit se největšího hříchu téhle rychlé doby: nudit. A tak v jeho nedlouhých prózách profičí tucty vztahů, lásek, ztroskotání a zase znovushledání, to vše jaksi bez většího vypětí autorského i čtenářského. V krátkých, často uzavřených a vypointovaných kapitolách se jde rychle od zvratu ke zvratu, má to přitom tah i napětí, jen z takové jízdy zbyde sem tam nějaký vjem, sem tam nějaká výstižná jednotlivost, která ukazuje, že Rudiš není zdaleka tak banální, jak by celek naznačoval. Ne, vlastně Rudiš není banální vůbec, to jen druh literatury (pop-literutura), pro kterou se rozhodl, má banalitu alibisticky v krvi, neboť věří, že banalita je vlastně sama podstata toho, v čem žijeme.
Ve své třetí a řekl bych nejambicióznější próze nazvané neambiciózně Potichu se v jednom dni na konci léta setkáváme s pěti postavami, které jedna za druhou směřují ke společné nikoli orgii, ale řekněme kataklysmatu, jímž bude jeden rázně ukončený koncert v pražské Akropoli. Dějištěm je Praha s krátkým exkursem do Lisabonu, jenž je proti „dusné a upocené" Praze představen jako město čerstvého větru a vůní. Postavy se neznají, ale nakonec se jaksi propletou a onen koncert je znovu rozhodí do nových začátků, které asi zase skončí novými konci. Je to známé schéma paralelních příběhů s paralelním vyústěním, který byl tak oblíbený v kinematografii devadesátých let. Autorovi umožňuje velmi efektivní výběr postav, z nichž každá zastupuje nějakou sociální vrstvu či psychologický charakter. Zde se tedy setkáváme s romanticky založeným Petrem, mladým pražským „romantickým lůzrem", který přerušil školu, jezdí tramvají a otřásá se z velmi ostře ukončeného vztahu s poněkud psychopatickou dívkou Klárou, po kterém mu zbyl bílý labrador Molmö a kupa smutku. Právě však leží v posteli s mladou rebelkou Vandou, která se večer chystá do Akropole na koncert své punkové kapely Kill the Barbie. Vanda představuje sociální typus dětí z dobře situovaných rodin, kde to krachlo, neboť zbohatnuvší otec si našel mladší model. Děvče revoltuje tvrdou muzikou, občas kokainem a především „fakujícím" pohledem na pokrytecký svět rodičů, kteří jsou tak leda dobří k tomu, aby se z nich daly vyždímat nějaké peníze. Je navíc naštvaná na svého kluka Harryho, kterého včera přistihla in flagranti s jinou. Je to hnusný svět.
Protiklad těmto dvěma sociálně ještě nezakotveným postavám představuje dvojice Hana a Wayne. Ona je poněkud žurnálovitě emancipovaná žena, trochu snesitelněji napsaná verze takových těch náročných preciozek třeba ze spisby Báry Nesvadbové a podobných. Je ve stavu dilematu. Vrací se ze zasedání jakési evropské komise v Lisabonu a má za sebou otřásající zážitek, zemětřesení nikoli seismické, jak by se to na ono město hodilo, nýbrž sexuální. Tři orgasmy v hotelovém pokoji s přeborníkem Thomasem, rovněž eurodiplomatem. „Rozhozená" se vrací do Prahy a silně uvažuje o konci dlouholetého vztahu s Američanem Waynem, s nímž se po těch luxusních letech už zřejmě nudí. Mají pěkný byt na Letné, ale sotva ho vybavili, už se to začalo horšit. Nyní tedy Hana sní o samostatném životě, okořeněném sem tam orgasmy, jaké zažila s oním německým playboyem Thomasem. Její Wayne skutečně neprožívá nejlepší časy: zrovna dneska nevyšel jeho firmě obchod, polští šíbři je vypekli, navíc ho znepokojují všudypřítomné televizní zprávy. Právě zahlédl záběr, jak po atentátu v Iráku vynášejí raněného amerického vojáka. Propadne představám, že to může být jeho bratr, který v Iráku slouží. Upíná se k Haninu návratu, jenže, chudák, netuší, co mu chystá.
Tento výsek z neklidného citového života lidí ve městě doplňuje a spojuje postava Vladimíra, který sem však už nepatří. Vnáší do knihy hlubší civilizační poselství a protest. Je to stárnoucí vdovec, bývalý muzikant, který nesmírně trpí hlukem, symbolem apokalyptického úpadku, a proto se rozhodl vyhlásit mu válku. Chodí po městě s nůžkami a stříhá lidem dráty ke sluchátkům. Sabotáž provádí i v restauraci, kam postupně hrdinové během dne zajdou, a nakonec provede onen scelovací atentát v Akropoli.
Vladimírovo diverzní počínání tvoří jakýsi protiklad k mumraji tvorů neustále napojených na hudbu čili na hluk. V krátkých úvahových pasážích se medituje nad světem, z něhož se vytratilo ticho, lidé se ho bojí a nejsou schopni ho přijmout. Je to trochu apartní filozofování, ale v souladu se žánrem knihy a s pojetím Rudišovy vnímavosti. Nejít do hloubky, problém jen tak rychlými obrysy načrtnout, rychle ho proměnit v dění. Má to své výhody i úskalí. Skutečná tíseň ze světa tu má podobu podivné vyšinutosti, i když by si zasloužila více pozornosti, intezity a autorova úsilí.
Při čtení mi stále přicházel na mysl Michal Viewegh a já přemýšlel, v čem je podstatně jiný. Řekl bych, že aspoň v jedné věci. Zatímco Viewegh se snažil zvláště v prvních románech - než přišel na to, že to jeho čtenářstvo nepotřebuje - vytvářet dojem sečtělosti (ta mohla být i skutečná) a různými citacemi a odkazy se stále hlásil k vážnému písemnictví, ba ke klasikům, zkrátka cpal se do vyšších sfér kulturních, Rudiš je v tom mnohem svobodnější a sebevědomější. Záleží mu na dojmu, že je zcela „in" v jiném světě než ve světě šustivého papíru: jeho odkazy směřují k pop kultuře, k trendové rockové hudbě, k prostředí ostrého světa velkoměsta rozšířeného o globální okolí. Drží prst na tepu doby, ale zase tím příliš neotravuje. Ví, že nějaké společensky či lidsky angažovanější, třeba i formou odvážnější psaní by jeho image jenom uškodilo. Takhle je svůj, free a - abychom připomněli jeho inspirační zónu - lesenfreudlich. A asi to tak má být.
Jaroslav Rudiš: Potichu. Vydal Labyrint, Praha 2007. 198 stran, cena 229 Kč.
Foto: archiv Týdne
