Láska za časů rakoviny a naděje

V čase nedožitých šedesátin slovenského hudebníka a dokumentaristy se dočkáváme jeho kompletních listů pražské výtvarnici datovaných od dubna 1991 do ledna 1995. A připomínáme si tak zcela výjimečnou osobnost.

Charismatický Ursiny se v té době „prehryzával sám k sebe“ a svůj souboj se smrtí ukončil v květnu téhož roku. Listy, které motivovala láska, jsou záznamem všedních dní i sebezpytnou výpovědí komplikované osobnosti. Dežo Ursiny odlupuje od své existence po tenkých slupkách vlastní stín a hledá pod ním sebe i podstatu bytí a nebytí. Podobně jako na svých albech z té doby – Tom istom tanci (1992) a Príbehu (1994) tak činí s aristokratickou noblesou již od mládí anticky sošného a bělovlasého intelektuála a zároveň jde jako chirurg nemilosrdně na dřeň. Při četbě chybí čtenáři jeho hlas, který měl „moc“ sám o sobě – hudebníci, kteří s ním spolupracovali na jeho deskách, ho v monografii Mariána Jaslovského Dežo Ursiny: Pevniny a vrchy (1997) označují nejčastěji za „čarodejníka“, guru. Ne náhodou napsal po jeho smrti Jaro Filip píseň, v níž si nadsázka podává ruku s obdivem: „Já som ten, čo hrával s Dežom, slovenským pápežom...“     

Ursiny byl nepřehlédnutelnou a pyšně solitérskou postavou československého bigbítu 60. let. Poté se celoživotně spojil s básníkem Ivanem Štrpkou a jejich alba včetně nejslavnějšího Modrého vrchu dodnes vyzařují jakousi auru – neobvyklé harmonie a melancholická instrumentace ve spojení s jednoduchými písničkami posluchače podprahově přitahují. Na jaře roku 1989 postihla Ursinyho rakovina jazyka. Léčil se, ale následovala recidiva, odmítnutí další chemoterapie, cesta přes léčitele včetně těch filipínských a konec. Boj se smrtelnou nemocí ho přiměl natočit dokument O rakovine a nádeji, kde mu onkologičtí pacienti odpovídají na ty nejotevřenější otázky týkající se domnělých příčin choroby, vlastních i cizích vin, změny vnímání světa, bezradnosti a plytké neupřímnosti nejbližších, vnímání smrti... I Zdenku Krejčovou potkal poprvé při natáčení. „Dežo žil naplno, točil desky, dělal si, co chtěl. A najednou zjistil, že to může být všechno. Že ta hra může skončit. A že na něco takového nikdy nepomyslel,“ vysvětluje paní Zdena. „Zjistil, že ho čeká velice složitý proces. Hledal guru až v Tibetu, hledal ‚recept‘. A protože to byl on, šel pro ten recept až na dno. Snad tam, kde je teď, ho už našel.“

Otevírá se nám svět každodenní modlitby a přesličkového čaje, dialog dvou propojených duší. Vlastně jen monolog. Bohužel. Dopisy Zdenky Krejčové zůstávají v krabici jako příliš intimní k otištění. Ursiny ji ctí jako vzácnou  duchovní bytost, před níž stojí za to skládat životní účty, a zároveň píše: „Ste najobyčajnejšia žena, akú som kdy v sebe mal. Posväť sa vaše meno.“ A dále: „Tým, čo píšeš a čo robíš, ma stále otváraš. Lenže to som Ti už povedal. Prosím Ťa, kým môžeš, ver mi, aby som nemal strach, lebo neverný som, keď si neverím, a zlý som, keď sa bojím. A l’ahostajný, keď som bezmocný. Ako by to mohlo všetko prísť, keď cítim, že pre Teba čosi znamenám ako človek, ktorý v Tebe a spolu s Tebou rastie a možno aj dozrieva? Nie sme to, čo vlastníme. Sme to, čím sa stávame, vždy práve tu a práve teraz. Možno raz ten strach s Tvojou pomocou prekonám.“

Podle Zdenky Krejčové nebyly Ursinyho dopisy psány s vědomím, že budou publikovány. Dežo si pouze přál, aby Ivan Štrpka vybral fragmenty a otiskl je v týdeníku Kulturný život. Ursiny nicméně měl literární ambice. „Když o sobě něco vyprávěl, vstávaly mi z toho vlasy na hlavě. Měl období, kdy žil jako... on byl ohnivý vepř a ty se někdy potřebují vyválet v blátě.“ I jiní pamětníci vzpomínají, jak tvrdou dietu střídal s „vlašákem“, tlačenkou a několikadenními pitkami. A přesto byl schopen točit desky. „Když má člověk v sobě tak vznešeného ducha a vládne takovou inteligencí jako on... je těžké se na to dívat. Jednou jsem za ním přijela do Bratislavy a on tři dny v kuse pil a ani si mě nevšiml. Odjela jsem domů a až za čtrnáct dní zazvonil telefon. Nejprve mi vynadal, jak to, že jsem odjela...“

Byla to náročná láska, ale stála za to. „Dežo byl – jak říkala moje máma – ‚moc velikej‘. Měl v sobě andělskou energii a zároveň nebezpečnou sílu. Říkával: ‚Kdo vás tu bude trápit, až umřu?‘“ Co by dělal Ursiny dnes, když se doba tak rychle změnila? „Vůbec nevím. Myslím, že je mu dobře jinde a má tam svou práci. Přeorientování lidí na vydělávání peněz a stav politiky... to by ho zabilo.“

Těžko říct, zda kniha osloví ty, kteří s Ursinym nikdy nepřišli do styku. Něco mezi nebem a zemí nám říká, že si ji ti, kterých se týká, najdou sami. Stejně jako jeho hudbu.

***

Dežo Ursiny: Moja milá pani (Listy Zdenke Krejčovej). Slovensky vydalo Artforum. 378 stran.

Foto: archiv