Nedávno v jakýchsi novinách psali, že z české imaginace mizí čerti, ale též indiáni a kovbojové, protože jsou nemoderní. Podivil jsem se tomu a zamrzelo mě to. Naštěstí jsem právě četl Placákovu knihu Fízl. Zde tento archaický svět, rozdělený na dobro a zlo, žije.
Nebudu předstírat, že Petra Placáka neznám osobně, že ho dokonce nepovažuji za blízkého člověka. Zároveň vím, že ze všech mých přátel má pro mě nejvíce tajemství, obklopuje ho zvláštní slupka nepřístupnosti, jakési tvrdosti až záludné. Je to samozřejmě veselý člověk, jehož smích, částo ďábelský, projasnil nejedno restaurační posezení, ale přitom je třeba dávat na Placáka stále pozor, neboť ve střehu je vždy hlavně on a neunikne mu jediná příležitost k sarkasmu a výsměchu. Placák nejraději komunikuje střetem, je to možná nejhádavější a nejnamyšlenější člověk, kterého znám. Nejsem si vůbec jistý, visel-li bych třeba na skalním převisu, zda by mi za hurónského chechotu ještě nešlápl na prsty, ale spíš nikoli, šlápl by mi sice na ně, ale proto, aby to zachraňování bylo dobrodružnější.
ČTĚTE TAKÉ: NESMÍŘIT SE S OKUPACÍ (TÝDEN 36/2004)
Cesty s Placákem jsou vůbec příležitostí jak poznat vojenský život ve stavu hlubokého míru a v prostředí lidí zcela nemilitárním. "Horský vůdce", jak mu na výpravách říkáme, zásadně nediskutuje nad směrem pochodu, jde vpředu mlčenlivě dlouhými kroky a s tělem prkenně vzpřímeným proráží vzduch. My slabší hekáme za ním, jsme stále rozptýleni nějakou debatou, zatímco on se ztrácí v dáli, pak najednou se před námi zjeví a řekne třeba: "Volové, všimli jste si té kapličky? Na jakém krásném místě stojí, to dnešní blbec nikdy nepochopí, k tomu mu chybí cit, řád a pokora."
Petra jsem ovšem poznal až po roce 1989. Četl jsem předtím jeho prózu Medorek, která kolovala v samizdatu a platila za literární senzaci, vždyť ji napsal jako sotva dvacetiletý. Znal jsem i jeho "společenské aktivity", věděl jsem, že je autorem skvělého manifestu Českých dětí, v němž vyhlásil, že jen "král je zaruka, ochraňuje lesy, zvěř, přírodu proti vládnoucím kriminálním živlům...", pravidelně jsem ho vídal na demonstracích, avšak blíž jsem se k němu nedostal. Možná že by mě tehdy jako studenta Filozofické fakulty považoval za příslušníka "struktur". On byl tehdy už zcela na válečné stezce, kolem něho se hemžily zbabělé, ale záludné tlupy rudých komančů, kterým Petr vyhlásil otevřený boj. Patřil už tehdy k nejznámějším mladým "radikálům", organizoval demonstrace, tiskl letáky, polemizoval s příliš opatrnými sklony Charty 77 včetně Václava Havla, kterého však obecně velmi respekutuje. Byly to svým způsobem pěkné časy, Petrovi z nich zůstala vztyčená hlava, ostražitost a mnoho zábavných vzpomínek.
K nim se nyní vrátil po sedmnácti letech v knize Fízl. Jsou to vlastně paměti mladého desperáta bojujícího za dobré věci. Ve věku, kdy naprostá většina vrstevníků nemá ještě o ničem ani tušení, zajímá se nanejvýš o spolužačky a o to, v jaké hospodě dostanou pivo, tu vstupuje na scénu indián, který jasně ví, kudy vedou linie mezi dobrem a zlem, mezi světem spravedlnosti a touhy po svobodě a světem nevonictví a podlé zákeřnosti. Petr pomocí různých dokumentů, hlášení a materiálů, které na něho vedla StB, rekonstruuje svou i společenskou situaci osmdesátých let, vrací se do jejího mentálního rozpoložení a hledá její charakteristiku. Ústřední roli hraje instituce "fízla", který není jen konkrétní sluha režimu, jeho pohůnek, jenž neustále otravuje a různým způsobem znepříjemňuje život svobodomyslnému jedinci. Fízl je především symbol kreténismu, který vypučel zlým květem ve vrcholné éře normalizace, ale je jaksi přítomen v lidské společnosti pořád. Fízl je metafora samotného člověka, který ztratil sám sebe, svou sebeúctu, jenž se stal nástrojem v mechanismu znevolňování a útlaku. Pochopitelně, že normalizační fízlové měli svou specifickou jakost, která odpovídala hnusotě celého režimu, zároveň se tu nevzali z ničeho nic a také nemohli z ničeho nic jen tak zaniknout. Petr popisuje své fízly v konkrétních případech denní buzerace, ale též v nich hledá konstantu lidské ubohosti, která existuje bez ohledu na režim. Ví dobře, že svůj prostor svobody si člověk musí hlídat za všech poměrů, že současné formy znesvobodňování jsou mnohem rafinovanější, nepoužívají tak primitivní a brutálně pitomé metody, ale sotva si člověk nedá pozor, je lapen. Proto má jeho "esej", jak knihu nazývá, smysl nejen jako připomínka doby, která je naštěstí pryč, ale též jako meditace nad tím jak zůstat sám sebou v jakékoli době.
Těžko mohou Placákovy postoje platit univerzálně. Jeho vztah k zaměstnání, které považuje za formu zotročení, jeho egocentričnost hraničící s asociálností a jeho vypjatě spirituální horlivost může někoho až děsit. Já však vím, že za tím vším je také velký smích, pramenící z vědomí, že svobodu má každý v sobě, a jde o to nenechat si ji nikým vzít. Fízly ani jejich následovníky. Tak tedy mnoho zdaru do dalších let na válečné stezce, brachu.
Petr Placák: Fízl. Vydal Torst, Praha 2007, 308 stran.
Foto: archiv Týdne
