<span>Pornofaustiáda</span> jako důkaz Boha

Román Jana Křesadla (1926–1995) Skrytý život Cypriány Belvy má být prý definitivně posledním větším textem, který po tomto pozoruhodném tvůrci zůstal ještě nevydán. Psal jsem skoro o všech jeho dvanácti prózách, nemohu si nechat ujít příležitost ani u té nejspíše poslední.

Když už je to tedy naposledy, dovolím si trochu osobnější tón. Prvního Křesadla, šlo o román Antikuro aneb Zámecký pán, jsem četl v roce 1992. Byl to zážitek z rodu lásek na první dotyk. Byl jsem nadšen těžko definovatelnou směsí fantazie, heretismu, vypravěčské bravury, polemičnosti, obskurnosti, intelektu a něčeho, co to všechno spojuje v jednotu ošklivosti a krásy. Rychle jsem si opatřil knihy, které vydal na přelomu 80. a 90. let v exilu i už doma – neboť Křesadlo je autor pozdního exilu a zároveň už začátků nové posametové doby, o nichž psal začátečnické a nadšenecké referáty do novin. Byl jsem přesvědčen, že Křesadlo se stane hvězdou první velikosti a najde si široké čtenářstvo, protože čtenářská přitažlivost mi připadala nade všechnu pochybnost. Jak známo, nestalo se tak, Křesadlo zůstal autorem spíše jen pro výlučný okruh, což nepovažuji za chybu Křesadlovu, ale už tomuto míjení snad rozumím. Tehdy, před patnácti lety, jsem svedl snad první pokus o jakousi literární polemiku, a to s kolegou z Lidových novin, kritikem Pavlem Janáčkem, který svou přednášku pro Kruh přátel českého jazyka přímo nazval „Proč nepustím Jana Křesadla do literatury“. To nebyl cenzurní pokus, to bylo gesto, že určité hodnoty musí být v kultuře zachovány – a tyto hodnoty Křesadlo prostě nesplňuje, tvrdil tehdy mladý Janáček (a tvrdí to i dnes). Dosud je mi jeho vážně míněná nadsázka důkazem, jak jsou věci záhadné a jak i snad blízcí lidé stejné generace a pohledů mohou jednu věc „číst“ zcela protikladně.

Ale u Křesadla asi více než u jakéhokoli jiného spisovatele platí, že tím základním, co k němu zavírá či otevírá cestu, je prostě jakási povahová výbava, jež je mimo dobro či zlo, mimo vkus či nevkus. Cosi, jako jestli člověk má nebo nemá brýle, je či není kuřák, má nebo nemá platfus...

Jako třeba v posledně vydaném, nikoli naposledy napsaném románu Skrytý život Cypriána Belvy... Co se tu odehrává, má vskutku charakter obskurní grotesky, která se může jevit jako nechutná, vykloubená, podivná. Její hlavní postava pracuje v jakémsi předdubčekovském, a tedy už ideologicky poněkud rozvolněném vědeckém ústavu v pozici trpěného, ale využívaného outsidera, který, skryt za svými nenápadnými mimikry, žije vydatným sexuálním životem. Je inteligentní, vzdělaný, talentovaný, ale nemravný jako „zvíře“. Je ovládán chtíčem, ženy, ba vyskytnou se i muži, se kterými ho naplňuje, na tom nejsou jinak, ba možná ho i předčí. Je ovšem zároveň i jakousi obětí, nástrojem síly, která vládne nad jeho vůlí, i když i tato vůle je vlastně instrumentem chtíče, tedy něčeho neodolatelného, ale zároveň nízkého, pitvorného, groteskního.

Zde se je nutné zastavit: líčení pohlavních záležitostí je v této knize otevřené – jenomže je nutné je luštit. Explicitní, ba pornografické scény jsou tu zašifrovány do glagolice (klíč je připojen v knize). To je typicky křesadlovský žert. Sexualita a její nejrůznější projevy jsou neodmyslitelným prvkem Křesadlových próz, ba představují jeho vůdčí téma. Nejde mu však o líčení sexu, nýbrž o jeho ovládající a zároveň ničící potenciál. Ten tvořící, tedy spojený s láskou, je přítomen jen výjimečně – to si Křesadlo, otec čtyř dětí, který o své rodině a ženě mluvil střídmě, ale s jistotou, nechával pro sebe. Křesadlo ve svých prózách píše o sexu, ale to sexuálně „přitažlivé“ na něm odbývá a nechává stranou. Jde mu totiž o něco jiného: sex je hybatelem děje, který u Křesadla téměř vždy spěje k morálnímu podobenství. Křesadlo je svým základním rysem moralista. Přesto dojem, že je to „starý sprosťák“, je neodbytné, i když tak zavádějící. Ano, je, ale popíše nám to v glagolici...

Neboť důležité je tu něco jiného. Spolu se sexem je velkým Křesadlovým tématem Bůh. Respektive jeho neexistence, která je zjevná, a přesto absurdní. Neboť celý vesmír, od rozmístění planet až po oplzlosti Cypriána Belvy, nese stopy jakéhosi smysl postrádajícho, ale jinak než Jeho existencí nevysvětlitelného Díla. Křesadlo sestavuje své příběhové dryáky z tohoto neustálého údivu nad prostorem mezi nicotou a dokonalostí. Byl jedním z posledních autorů české literatury s výraznou křesťanskou stopou a náboženství, jeho ještě pořád žitá znalost, mu dávalo materiál, u něhož nemusel tápat. „Co když Něco je?“ ptá se autor spolu s chlípným Belvou, který při přijímaní raději nepolyká hostii, schová ji do kapsy a pak ji zase složitě vrací do ciboria, neboť přijímat ve stavu hříchu (Belva je ženatý) je hřích smrtelný. Přítomnost Boží v oplatce je absurdní, ale Křesadlovými slovy „je právě proto krajně podezřelé, že by to tak mohlo být: jednak, že to bylo jaksi stylově a jednotně se zřejmou, ale diskrétně nenápadnou absurditou světa“.

Konání Cypriána Belvy je hříšné a svatokrádežné, a musí proto jako v každé pořádné – i když v tomto případě zvrhlé – faustiádě přitáhnout pozornost elementů Zla. Vývoj děje spěje k odhalení ústavních satanistů, kterým hříšný sběratel hostií Belva unikne jen tak tak, vlastně ne jinak než zásahem vyšší prozřetelnosti, která nemůže v Křesadlově pojetí mít jinou podobu než zase pitvornou a přitom dokonale metafyzickou, což ale nechám na případném čtenáři.  

Dvanáct let po smrti je tedy, jak píše jeho nakladatel i syn, šuplík Jana Křesadla prázdný. Vím, že se budu ke svému oblíbenému autorovi vracet a číst jej z důvodů, které si umím vyložit, ale vím, že jsou nepřenosné, byť i na člověka, který stojí vedle mě. Ale zkuste to. Křesadlovský svět je prostorem hrůzy a smíchu, v němž  zájemce provází boschovský komentátor lidské existence. Je to často ošklivý a směšný pohled, ale bez něj není pravda o životě celá.