Ředitel Sbírky starého umění NG Vít Vlnas byl nepřehlédnutelnou postavou pro všechny, kdo v druhé polovině osmdesátých let studovali na pražské Filozofické fakultě UK. Vždy dobré mysli, přátelský, upovídaný a hlavně fascinující šíří svých vědomostí, jež však předkládal bez okázalosti a s vtipem. Dnes patří k předním českým historikům umění, znalcům celých epoch. Jeho hlavní zájem se trochu podobá i jemu samému: baroko, sloh rozevlátý, bujarý a plný smyslového potěšení.
Minulý týden jsme si mohli v novinách přečíst zprávu, že Češi si nechtějí nechat vzít svého Ježíška. Myšleno je to tak, že jim vadí, že ho v reklamách nahradil Santa Claus. Co byste na to řekl jako historik a historik umění zabývající se mimo jiné dobou baroka?
Řekl bych, že Ježíšek je v podstatě jihoněmecký import, podobně jako stromeček a vánoční kapr. K nám se Christkindlein rozšířil v první polovině devatenáctého století a hezky se zde ujal. Určitě zde má domovštější právo než americký Santa a jeho sovětský předchůdce děda Mráz. Mně se na Ježíškovi vždy líbilo, že je v podstatě nehmotný: když jsem byl dítě, maloval jsem si ho jako tečku, čímž jsem asi chtěl dát najevo právě tuto nepostižitelnost v prostoru.
Čili tento Ježíšek není totéž co Jezulátko, které mělo tolik v oblibě baroko?
Mají stejný rodokmen, to určitě. Ale asi je mezi nimi rozdíl: Jezulátko - u nás je nejznámější Bambino di Praga - bylo předmětem zbožné úcty i něžné lásky. Ježíšek je jakýmsi vánočním talismanem, který zařizuje dárky. Jako pomocník reklamních agentur je to ale už zcela vyprázdněný pojem.
Ale rádi ho máme. Zůstalo v našich Vánocích přece jenom něco hlubšího a staršího?
Třeba motiv dárků, alespoň ta idea. Vzájemné obdarovávání se je starý vánoční zvyk, který souvisí těsně s křesťanstvím. Jednak proto, aby si lidé tyto svátky zapamatovali, aby se jim jaksi zhmotnily, a pak především proto, že je to symbolická připomínka toho největšího daru, kterého se lidstvu dostalo, to jest narození Vykupitele. To se nám zvrhlo v nákupní mánii. Pak jistě světlo, to provází tyto svátky ještě z předkřesťanské éry. Z baroka máme zvyk stavění betlémů, nejstarší dochované betlémy u nás jsou ze století sedmnáctého.
Řekněme, že by mezi nás třeba právě o Vánocích vstoupil člověk z barokních časů. Co by si asi myslel?
To si lze jen těžko představit, protože jeho myšlení by bylo určitě úplně jiné, než je naše. Nejspíše bychom si těžko rozuměli - nejen kvůli jazyku, ale i kvůli tomu, že by pod stejnými pojmy chápal jiné věci. Jeho gesta by byla jiná než naše (mimochodem, minulost přikládala gestům velký význam), jinak by se orientoval v prostoru. V každém případě je obtížné, ne-li nemožné, nahlédnout do mentality člověka vzdáleného v čase, jako je ostatně obtížné vidět do duše člověka, který sedí naproti nám. I když se nám zdá, že ho máme zcela přečteného.
Barokní člověk nám tady nechal předměty, stavby, dokonce i celá krajinná díla. Říkáme, že krajina má barokní ráz. Historik Zdeněk Kalista napsal, že baroko byl pokus o „poznávání Boha skrze tento svět“. Co se za tím skrývá? Jak tomu může dnešní člověk rozumět?
Pokud chce, tak si to může představit jako snahu o zprostředkování nehmotných věcí smyslovým vnímáním. Tedy o jakýsi atak na všechny smysly. Dokonalým vyjádřením je slavné Berniniho sousoší Vidění svaté Terezie, jehož důstojnou obdobou je naše (tedy Braunova) Svatá Luitgarda na Karlově mostě. Podobně je tomu v případě krajiny, kterou baroko chápe jako prostor k jejímu produchovnění. Českou krajinu přetvořuje do podoby, jež má upomínat na vítězství pravé víry, tedy katolicismu, nad heretickou sektou a na navrácení Čech do lůna samospasitelné církve. Tak se na to dívá třeba plejáda barokních vlastenců v čele s jezuitou Bohuslavem Balbínem. Čechy jsou v jejich představách podmaňovány symbolickými zbraněmi ducha a víry, třeba kopím svatého Václava, pádlem svatého Vojtěcha, jazykem svatého Jana Nepomuckého. Výsledkem tohoto podmanění je to, čemu bychom my řekli zhodnocování krajiny, což oni ovšem takto nechápali. Díky tomu si představíme ideální českou krajinu jako úhledné panorama s barokními kostelíky, k nimž vede alej ozdobená sochami světců, a náměstíčka, v jejichž středu je sloup s Pannou Marií na vrcholu. Můžeme to brát i jako projev barokního triumfalismu, který staví své viditelné symboly na odiv do dobyté země. Katolický barok to ale chápal jinak, pro něj byla tato země katolické víře navrácena. Proto je mimochodem baroko velmi citlivé ke starším památkám, především předhusitským, s nimiž sice nakládá tak, že by se dnešní památkáři zbláznili, ale v dobovém pojetí je to přístup velice pietní. Dokonce zde vzniká unikátní sloh barokní gotiky, jejímž nejslavnějším představitelem je Santini. Typické také je, že tenhle sloh, který přichází na „kopích vítězů“, začnou napodobovat lidové vrstvy, vzniká takzvané selské baroko a vůbec to, co jsme si zvykli chápat jako krajinu domova.
Někdo může namítnout: ale to přece dělali komunisti také! I oni rozmístili po celé zemi své sakrální symboly, rudé hvězdy, srpy a kladiva, Leniny... Barokní sochy se nám estétům líbí, ale co kdyby se někomu po nějaké době líbily plechové tabule s hesly?
Tak především, my komunismus pamatujeme; a viděli jsme někdy komunistu, jak by se k rudé hvězdě modlil? Jistě nikoli. Ale hlavně, české baroko bylo velmi konzervativní. Ono nepřicházelo s úmyslem vybudovat nový režim, nýbrž s úmyslem navrátit zemi pravé víře otců. Představa barokních patriotů byla taková, že Čechy jsou velmi starým křesťanským územím, jehož symboly a ochránci jsou svatý Václav a svatá Ludmila. Ta ostatně nechala dle legendy zhotovit jeden z nejuctívanějších milostných obrazů oné doby, staroboleslavské paládium, k němuž proudily zástupy poutníků. A tato země byla křesťansky vzorná až zhruba do doby Karla IV., což byla její vůbec nejslavnější éra. Pak ji ale zachvátila hereze, tedy husitství, které však přišlo odjinud. Reformace není v této interpretaci dějin autenticky česká, ale Češi byli tímto jedem nakaženi. Protireformace byla nesena velmi vlasteneckými pohnutkami, jejichž smyslem bylo ty upadlé Čechy znovu navrátit na pravou cestu. Což se vlastně podařilo. Tehdy.
Teď možná působíme jako katoličtí agitátoři, byť jimi nejsme. V moderní době převládla idea masarykovská: Čechů jako stále se nábožensky reformujícího národa, v čemž Masaryk našel i smysl českých dějin. Teď jsme však nejsekularizovanější národ v Evropě. Jak se to stalo?
Masaryk a po něm jiní si mysleli, že to, co vedlo k sekularismu, byla právě rekatolizace, která zlomila páteř národa, jenž „první pozvedl v Evropě pochodeň reformace“. Vynucená změna víry měla být důvodem náboženské vlažnosti i mravního relativismu. Ono to je ale složitější. Tenhle proces nastartovali už osvícenci, kteří se ostře postavili proti dědictví baroka. Sami to byli často lidé, kteří pocházeli z řad jezuitů (viz Dobrovský), ale byli už odchováni v idejích náboženské tolerance a rozumářství. Na baroku je děsila, ba přímo se jim ošklivila jeho pompéznost, teatrálnost, dramatičnost: věci, které do konceptu osvícenství věru nepatřily. Pak přichází národní obrození, které pro sebe nachází husitství, ovšem nikoli jako náboženství, nýbrž jako politický program použitelný - po jistých úpravách - pro realitu devatenáctého století. Tito stále ještě matrikoví katolíci vidí v husitství předvoj boje za svobodu svědomí a za naplnění ideálů liberalismu, který vedli oni sami. Když třeba historik Josef Pekař upozorní, že to takhle nebylo, že husitství bylo ryze náboženské hnutí vycházející ze světa idejí středověkého člověka, tak sklízí bouři kritiky. Třetí podstatný prvek byla podle mého názoru mimořádná stupidita rakousko-uherského klerikalismu. Spojení trůnu a oltáře, svazek vládnoucí dynastie s církví a církve zejména se školou, to vše se navenek projevovalo stále vyprázdněnějšími obřady. Zvláště po strašných zážitcích první světové války musel tento stav vést k velké ztrátě důvěry v církev i v samo náboženství.
Otázka je, zda si naši dnešní nevěřící uvědomují, že kořeny jejich ateismu sahají až k osvícenství... Ale může dnešní člověk vůbec mít na mysli stejného Boha jako jeho barokní prapředek?
Ptal bych se spíše, zda může používat stejné formy náboženství. Nabízí se úvaha, jestli dnešní bujení různých okultních nauk, záliba ve věštectví, astrologii, grafologii, „záhodologii“ - což je pro nás historiky velice nosná disciplína - není nějaká forma nenáboženské potřeby po transcendenci. Ale zároveň si myslím, že stále větší množství lidí nepotřebuje už ani tohle, že vlastně žádnou transcendenci nechtějí.
Díky tomu, že se zabýváte staršími dějinami, jste ušetřen konfliktních témat. Je to zkrátka něco jiného, než když někdo studuje spisy StB. Vlastně by se dalo mluvit o životě v idyle a kráse...
Baroko je v Čechách pořád ještě konfliktní téma! Kolikrát mi někdo vynadá, že propaguji reakční a tmářský sloh, i když já nic nepropaguji. Ale máte pravdu, že estetické důvody v mém případě hrály velkou roli. Vždyť to byly koneckonců estetické kvality baroka, které ho pomáhaly vrátit do kontextu českých dějin a jež přijímají i ti, kdož se cítí být zastánci „nejpokrokovějších tradic“, abychom parafrázovali Zdeňka Nejedlého, jehož vztah k baroku mimochodem nebyl zdaleka tak černobílý, jak se povrchně myslí.
Jak jste se stal historikem? Od dětství jste v sobě cítil puzení?
Ne, to rozhodně ne. Já jsem původně chtěl být stavařem. Vystudoval jsem stavební průmyslovku a skutečně mě ta práce bavila. A právě ona mě přivedla k zájmu o dějiny umění. Proto jsem vystudoval historii. K baroku potom byla už přímá cesta. Na středověku bylo stejně plno...
Jak na katedru historie na Filozofické fakultě UK vzpomínáte?
Spíše v dobrém. Samozřejmě byla zpolitizovaná jako všechny humanitní obory. Na rozdíl od jiných tam ale vedle rozličných stranických figurek přece jenom mohly zůstat výrazné osobnosti jako Josef Petráň, Miroslav Hroch, Otto Urban a pár dalších.
Čtenář vašich knih a článků ví, že píšete velmi živým, často i vtipným způsobem. A nezapomínáte, že dějiny, to jsou příběhy. Není vlastně historiografie především vyprávěním příběhů?
Myslím, že primárně by asi měla zůstat vyprávěním, z něhož koneckonců vznikla. Ale existují třeba vynikající historické studie, které se skládají víceméně z tabulek a grafů. Dějepis tak nemusí být nutně jenom vyprávěním. V příběhu je vždy přítomna tendence, na což dnes upozorňují i různé filologické rozbory. Navíc jde o vždy převypravované vyprávění; každá generace si „svou“ historii vypráví znovu a jinak. Je úsměvné slyšet, že si nenecháme přepisovat historii, neboť historie se přepisuje stále. Něco jiného je záměrné falšování faktů. Ale na rozdíl od věd přírodních, kde si můžeme ověřit, zda platí třeba Pythagorova věta, tak přehrát si znovu bitvu na Bíle hoře se nám nikdy nepodaří. Už to, co se stalo včera, nemůžeme nikdy přesně zrekonstruovat.
A pro koho vlastně historik píše? Pro dějiny? Pro ty, kteří si rádi čtou? Pro pravdu?
Historikova práce není možná bez těch, kteří jeho příběhům a vyprávění naslouchají. Jakmile se jeho řeč stane nesrozumitelnou nebo srozumitelnou jen úzkému kroužku zasvěcenců, přejmou jejich roli ti, kteří tytéž příběhy začnou vyprávět jazykem Šifry mistra Leonarda.
Četl jste to? Co na to říkáte?
Četl, musím říct, že je to čtivé. Ale ve srovnání třeba s leonardovským opusem Merežkovského nebo i s naším Karlem Schulzem a jeho románem Kamen a bolest je to jako srovnávat trabanta s rolls-roycem. Až mě trochu vyděsilo, jak je to elementární a prvoplánové, jak naivní jsou postupy, kterých autor použil. Ale na tom je asi založen úspěch té knihy.
Vaše největší historická studie (asi osm set stran) je věnována princi Evženu Savojskému - slavnému, byť ne právě u nás, zachránci Vídně, potažmo Evropy před Turky v roce 1683. Proč jste si vybral jeho?
To by bylo na dlouho. Ale zjednodušeně bych řekl, že to bylo z důvodů rehabilitace 17. a 18. století pro české dějiny. Ty totiž jako by nebyly. Bitva na Bílé hoře je posledním aktivním vystoupením českého živlu (pomiňme, že to byla šarvátka, v níž severoněmečtí žoldnéři podlehli žoldnéřům jihoněmeckým) a pak se rozklene doba temna. Místo politiky nastupují obrazy jako Komenský se loučí s vlastí, Koniáš pálí české knihy, český národ si čte knihy, které mu zbudou a nesebere mu je Koniáš... Politika se vrací až s napoleonskými válkami, kdy český národ znovu vzniká v moderním nacionalistickém smyslu. To je něco, co mě vždycky provokovalo snad od dob, kdy jsem si přečetl ještě jako malý chlapec Kalistovu poněkud tezovitou a zjednodušující knihu Češi, kteří tvořili dějiny světa, jež se měla spíše jmenovat Češi, kteří tvořili habsburskou monarchii. Snaží se dokázat, že přece Češi se nestali dobrovolně v roce 1526 součástí habsburské monarchie jen proto, aby ji mohli dalších čtyři sta let rozvracet.
Ano, ale proč Francouz Evžen Savojský? Jakou roli tam sehrál fakt, že jde o slavného „turkobijce“?
Princ Evžen je v každém případě fascinující osobností se zajímavým „druhým životem“, což mě vždy velmi zajímalo. Ale mně šlo o to, ukázat, že se tady, v našem prostoru, odehrávaly na přelomu 17. a 18. století nesmírně důležité události, které pak ovlivnily Evropu na další století: tohle bylo místo tehdejšího střetu Západu s Východem, budeme-li tak nazývat islám a jeho mocenského exponenta, osmanskou říši. A Češi se tohoto konfliktu aktivně účastnili.
Vy jste nedávno v Dějinách a současnosti psal o dávném evropském pocitu „tureckého nebezpečí“ a Turka jste popsal jako typického fantoma, který si Západ vytvořil coby „obraz nepřítele“. No ano, oni však skutečně před Vídní stáli a křesťané měli namále.
Jistě, to je známá úvaha „co by, kdyby“. Psal o tom už historik Gibbon: co by se stalo, kdyby roku 732 u Poitiers nezastavil Karel Martell Araby. No, asi by v Oxfordu a v Cambridgi přednášeli obřezaní profesoři korán. Já jsem byl před časem vyzván, abych napsal takovou esejistickou úvahu, co by se stalo, kdyby v tom roce 1683 Vídeň padla do rukou Turků. Došel jsem k závěru, že islamizace by střední Evropě nehrozila, jelikož osmanská říše tehdy dosáhla maxima svých možností a už se začínala hroutit. Možná by Turci chvíli ve Vídni pobyli, ale nebyli by schopni udržet ji déle než jednu zimu. Habsburská říše na tom byla tehdy lépe.
Na rozdíl od Byzance, která v době, kdy Turci dobyli Konstantinopol, zažívala hluboký úpadek. Ale není Evropa v současnosti také v pozici Byzance v 15. století?
To samozřejmě nevíme, to budou muset o nás říci až ti, kteří přijdou po nás. Ale možná, že doba evropská skutečně končí. Historické epochy přicházejí a odcházejí. Neskončí dějiny, ale je dobře možné, že euroamerická civilizace v podobě, jak jsme na ni zvyklí a jak ji považujeme za svou, bude vystřídána něčím jiným. Příval třetího světa jistě změní tvář Evropy, už teď ji ostatně výrazně mění. A je pravděpodobné, že centra ekonomiky, politiky a kultury se přesunou jinam.
Je čeho litovat?
Ach, lidský život je krátký a odehrává se v rozměru historického okamžiku. Jako nelitujeme zhroucení Alexandrova impéria, pádu Říše římské, a pokud nejsme sentimentálními Francouzi, ani rozpadu Napoleonovy říše, tak našim potomkům nepřijde vhodné plakat nad koncem naší Evropské unie. Ale jistě ano, litovat bude čeho. Nás může těšit, že naše genetické informace a jistá vzpomínka na naši kulturu se snad nevytratí a úplně nezmizí. Snad.
* * *
Vít Vlnas (44)
Narodil se v Praze. Po maturitě na stavební průmyslovce pracoval jako projektant, v letech 1984-1989 vystudoval historii na Filozofické fakultě UK. V letech 1991-2001 byl vedoucím Archivu Národní galerie, od roku 2001 je ředitelem Sbírky starého umění NG. Vydal mimo jiné knihy Jan Nepomucký, česká legenda (1993), Ve stínu tvých křídel (s I. Čornejovou a J. Rakem, 1995) a Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka (2001). Kurátorsky připravil řadu výstav, například Obrazárna v Čechách 1796-1918 (1996), Sláva barokní Čechie (2001), naposledy Slezsko, perla v České koruně (2006). Doc. PhDr. Vít Vlnas je ženatý, má dvě děti.
Foto: Robert Zlatohlávek
