Jeho prózy by se daly jednoduše nazvat zkoumáním lidského prvoka v okuláru biologova mikroskopu, ale jednoduchého v nich není nic. Jsou čtivé, zábavně cynické a poučné. A nic lidského jim není cizí.
Románem Mandaríni zakončil biolog a esejista Stanislav Komárek trilogii, kterou tvoří prózy Opšlstisova nadace (2002) a Černý domeček (2007). Mandaríni byli vysocí čínští hodnostáři, slovo samo pochází z portugalštiny. Má nádech mírně hanlivý, pro znalce Číny neprávem.
Z četby vašich esejů vím, jak silně jste Čínou přitahován. Skoro se vkrádá podezření, že se sám za mandarína považujete...
V mé oblíbené klasické Číně skutečně existovala určitá symbióza mezi vzdělancem, literátem a úředníkem – bývala to často táž osoba. Když byl znechucen poměry u dvora, odešel někam do horské samoty meditovat. Evropská představa je jiná: na jedné straně avantgardní intelektuál, na druhé straně tupý úředník. Úředník intelektuála dusí, ten ho zase tupí a zesměšňuje. To v Číně existovalo jen v náznacích. Z tohoto hlediska jsem jako univerzitní učitel státní úředník, ovšem zároveň jsem člověk se zájmem o vědu a literaturu čili mandarín.
Nepředbíháme trochu s tím přicházejícím věkem Číny?
Je ale dobré se na to duševně připravit. Bizarní je, že ve 40. letech 19. století se Evropa, přesněji Anglie, vlámala do Číny téměř násilím. Čína se bránila, jak mohla, posílala do Londýna memoranda, ať do Číny nic nevozí, že jsou soběstační. Teď se bumerang vrací. V Singapuru jsem si uvědomil, jak oproti té dálněvýchodní funguje naše kultura těžkopádně, s obrovskou produkcí „třecího tepla“. Tam vzniká konsenzus snáze a sebeprosazování není tak drsné – leccos je pak jednodušší. V Evropě existují iluze, že čínský boom je přechodná záležitost. Jenže stačí tam dojet a vidíme pravý opak.
Třetí román, to už je víc než důsledek nějakého odskoku od katedry a vědy k literatuře. Napsal jste je během pěti let. Jak to na vás přišlo?
Je to podobné jako se šamanem u archaických národů. Takový Tunguz anebo Čukča se mnohdy bojí, že bude šamanem, ale nemůže s tím nic dělat. To není otázka svobodné volby, jaksi to k člověku přijde. Člověk se musí snažit hledat optimální místo ve společnosti, stejně tak literát. V mraveništi jsou specialisté různých kast. Lidská společnost má také své specialisty, literáti jsou jedněmi z nich.
Člověk mívá problém poznat, co je vlastně to optimální místo...
Myslím, že je tam, kde druhým neškodíme a sobě alespoň trochu prospíváme. Není jednoduché ho najít. Netvrdím, že to umím, ale snad něco vím o povaze problému. Společenské očekávání od literátů je malé, a tak jejich nebezpečnost není nijak výrazná.
Byly ale doby, kdy literáti mohli výrazně škodit, přitom se paradoxně literatura těšila velké vážnosti. Je cenou za nalezení „optimálního místa“ pád do nevýznamnosti?
Literatura je věc minimálně rozporuplná. U novinových článků, u textů, které by mohly mít nějaký společenský dopad, se snažím zastávat smířlivá stanoviska. Literáti nebo publicisté, kteří bezdůvodně vyzývají k nenávisti, by měli být izolováni jako vzteklinou nakažená zvěř.
Lze popsat literáta jako biologický druh?
Možná ano. Markantní je jeho bezdětnost, a pokud děti má, pak málo či s nimi nežije pohromadě. Výjimky samozřejmě jsou, ale velká část literátů se s rodinou nesnáší. Aby totiž člověk dobře vydržel s jinými na malé ploše, musí trochu rozostřit – to aby neviděl svět tak přísně a kriticky. Což jsou předpoklady vidění moderního literáta. Pro rodinu je to horší.
Celý článek si přečtěte v aktuálním vydání časopisu TÝDEN.
Foto: Jan Schejbal
