Znechutil ho "úřední šiml"
Fotograf Koudelka ustupuje od úmyslu darovat Česku své dílo

Měl to být dar, jaký v tuzemské umělecké sféře nemá obdoby. Světoznámý fotograf a člen agentury Magnum Josef Koudelka se v roce 2006 rozhodl věnovat České republice rozsáhlý retrospektivní soubor svých fotografií v hodnotě 70 milionů korun. Po šesti letech čekání na konkrétní kroky zástupců ČR od svého úmyslu odstupuje, znechucený byrokratickými průtahy a neochotou českých kulturních institucí ve věci cokoli podniknout.

"Nabídl jsem svoje dílo, udělal jsem vše pro to, aby došlo k předání, a věnoval té věci mnoho času. Vždycky jsem měl za to, že moje fotografie mají zůstat v zemi, kde jsem se narodil. Ale vidím, že tady o ně zájem není," říká rezignovaně pětasedmdesátiletý fotograf, jehož dílo neustále putuje po světových galeriích. Právě probíhající výstavu slavného cyklu Cikáni kunsthistorici označují za nejdůležitější událost letošního fotografického festivalu v Arles, plánují se výstavy v Art Institute v Chicagu, Getty Museum v Los Angeles a muzeu moderního umění v Tokiu.

Když v květnu 2010 dostával z rukou ministra Václava Riedlbaucha cenu ministerstva kultury Artis Bohemiae Amicis, oznámil svůj úmysl věnovat ČR rozsáhlý dar 366 zarámovaných fotografií reprezentujících celoživotní dílo (mnohé z nich jsou unikátní zvětšeniny, které nelze nahradit). Představitelé ministerstva a Uměleckoprůmyslového muzea v Praze tehdy slavnostně deklarovali, že by k předání mělo dojít do konce téhož roku. Leč nestalo se. 

Žádné vstřícné kroky

Ani Uměleckoprůmyslové muzeum, kterému chtěl dar věnovat, ani ministerstvo kultury podle něj nepodnikly žádné vstřícné kroky. "Byl jsem to vždy já, kdo během šesti let urgoval odpověď, zda moje vlast dar přijímá a zda je ve věci nějaký postup. Bohužel, takový vývoj se nedá vykládat jinak, než že Česká republika nemá zájem dar přijmout." Ředitelka Uměleckoprůmyslového muzea v Praze Helena Koenigsmarková to odmítá: "Je to nešťastné vyústění pro obě strany. Stále doufám, že dojde ke smíru. To nedorozumění způsobila vleklá právnická jednání, neustálé změny na ministerstvu i to, že si věc předávaly různé právnické subjekty."

Po dvou letech mlčení došlo konečně k jednání. "Panu Koudelkovi jsme řekli, že jsme nadšení a že o dar určitě stojíme," říká Helena Koenigsmarková. "Bylo ale třeba vytvořit takovou smlouvu, aby byla v souladu s naším právním řádem i s požadavky agentury Magnum na autorská práva. Sešli jsme se na podzim roku 2009 v Paříži, byli tam právní zástupci Josefa Koudelky a agentury Magnum, já tam prezentovala projekt nového depozitáře a potvrdila, že dar je pro nás velmi podstatný." Na schůzce v Paříži všechny tři strany odsouhlasily podmínky smlouvy. 

Právě projekt depozitáře prý situaci Uměleckoprůmyslovému muzeu značně zkomplikoval. Počítá se totiž s tím, že Koudelkovo dílo bude umístěno v nové, moderně vybavené budově v pražských Stodůlkách, která měla být dokončena v roce 2013. Objekt se ale ani po čtyřech letech od schválení projektu nestaví. "Termín dokončení depozitáře jsme ze smlouvy dávno odstranili, daru tedy podle nás nestojí nic v cestě," říká česká zástupkyně agentury Magnum, kurátorka Irena Šorfová. "Ale Uměleckoprůmyslové muzeum se k tomu opakovaně vrací jako k argumentu, proč nelze dar převzít."

Nechce nic extra

Josef Koudelka dodává: "Na žádném novém depozitáři netrvám, osobně jsem s kurátorem muzea Janem Mlčochem navštívil současný depozitář a odsouhlasil, že se moje fotografie mohou uložit tam. Nic jiného nežádám, než co je běžné v jakémkoli muzeu. Tedy záruku, aby se moje dílo nerozkradlo, nezničilo a aby bylo dosažitelné pro instituce, které si ho chtějí vypůjčit na výstavy anebo pro badatelskou práci."

Helena Koenigsmarková ale zmiňuje další problém: "Původně  měly být vypracovány dvě smlouvy - darovací a smlouva o autorských právech pro Magnum. Ale přišla jediná smlouva, ve které bylo spojeno obojí. Bylo to postavené podle amerického práva a náš právní rozbor shledal, že to neodpovídá českým zákonům o majetku státu a o uměleckých sbírkách." Josef Koudelka říká: "Na naší smlouvě pracovali zahraniční odborníci, kteří nezastupují jen Magnum, ale například Henri Cartier-Bresson Foundation, Irving Penn Estate a Robert Mapplethorpe Foundation. Samozřejmě si české zákony v rámci EU nastudovali."

Poté co ve věci nedocházelo ze strany UPM k vývoji, došlo v roce 2011 k jednání s tehdejším ministrem Jiřím Besserem. "Věci se konečně daly do pohybu, ministr si vyžádal veškerou dokumentaci, zhodnotil, že význam daru přesahuje kompetence UPM, a záležitost přesunul pod ministerstvo kultury. Společně s advokátní kanceláří, která v té době ministerstvo zastupovala, jsme detailně doladili podmínky předání daru s tím, že bude smlouva co nejdříve uzavřena." Jenomže na podzim téhož roku byl ministr odvolán, do úřadu nastoupila Alena Hanáková a jednání opět uvízla na mrtvém bodě.

Poslední kapka

Po dlouhém mlčení ze strany ministerstva a čtyřech korespondenčních urgencích Josefa Koudelky přišel dopis z ministerstva, podle kterého se sice "jedná o jeden z největších darů uměleckých děl v České republice", ale je "dosud předmětem úvah". Vágní formulace, která shazuje ze stolu veškerou odvedenou práci, pro Josefa Koudelku znamenala poslední kapku. "Jsem fotograf, stále pracuji a už na takové jednání nemám sílu. Chci fotit a ne psát dopisy, na které nikdo neodpovídá. Když někdo někomu něco dává - a ještě k tomu zadarmo -, tak bych přece jen očekával nějakou snahu. Už mě přešla trpělivost."

Poté co Josef Koudelka informoval ministryni, že od svého záměru definitivně odstupuje, přišla 19. července letošního roku reakce, v níž Alena Hanáková vyjadřuje lítost nad sledem událostí a zejména nad tím, že dosud nebyla dohodnuta definitivní podoba darovací smlouvy a smlouvy o následném užití díla. "Nově upravené a oběma právními zástupci odsouhlasené podmínky leží bez vyjádření na ministerstvu od loňského roku," říká Irena Šorfová. "Z toho dopisu je patrné, že paní ministryně není vůbec seznámena s tím, co všechno dosud proběhlo. Dokonce v tom dopise opět připomíná neexistující depozitář, který jsme ze smlouvy vyloučili. Jsme v začarovaném v kruhu a na naše dotazy nedostáváme konkrétní odpověď, ani nám nikdo nepotvrdil, že by se tím někdo zabýval," shrnuje Irena Šorfová.

To, že jednání selhala těsně před zdárným koncem, uznává i Helena Königsmarková. "Smlouva přijatelná pro všechny strany skutečně existuje, to nedorozumění vidím ve vleklé byrokracii. Na jedné straně pana Koudelku chápu, na druhé stále doufám, že se věc vyjasní a vyřeší. Neustále opakuji, že přijít o takové dílo by pro Českou republiku byla obrovská ztráta."

Josef Koudelka je ale po šesti letech čekání rozhodnutý. "Musel bych jednat s lidmi, kteří o moje dílo stojí. Zatím se ukazuje, že jsou to spíš zahraniční instituce. Jsem dosavadním vývojem velmi zklamán. Českou republiku považuji za fotografickou velmoc. Bohužel s fotografií se zde podle toho nezachází, a není to zdaleka jen otázka peněz. Chtěl jsem mít vyřešený svůj odkaz, aby se po mé smrti dílo nerozdrobilo po světě, ale zůstalo tak, jak je, v zemi, odkud pocházím. Ale rozhodně nechci spáchat sebevraždu se zajištěným hrobem."