Obrazy Mikuláše Medka udivovaly svou křehkostí a zároveň drastičností, ve své době působily jako zjevení. I proto bylo dílo umělce evropského formátu vypuzeno z českého výtvarného života ve dvou etapách - v 50. letech a v době normalizace. Vznikalo tak v ústraní ateliéru a předčasně se uzavřelo v roce 1974. V současnosti se jeho obrazy draží za miliony. Malíř, grafik, ilustrátor a básník by ve čtvrtek oslavil devadesátiny.
"Malířská hmota supluje u mne živou tkáň," říkal Medek. Grafické prvky na jeho "preparovaných" obrazech měly podobu vrypů, škrábanců, trhlin.
Svá díla tvořil pracně a zdlouhavě. Na plochu pokládal jednu hutnou barevnou vrstvu za druhou a nechával je dlouho zasychat. I díky tomu mají jeho malby obrovskou vnitřní hloubku a vyzařují intenzivně vnitřní barevné světlo. Sám zaujatě vykládal o tom, jak se ve svých obrazech dostává špachtlí do spodních vrstev. Přirovnával tento akt k aktu sexuálnímu.-5818503bd3039_520x770.jpg "Častým tématem surrealistických imaginativních maleb Mikuláše Medka byly metafory existence. Tyto obrazy jsou plné symbolů i emocí.")
Hmota mu byla hráčem, protivníkem, jehož třeba přemoci a donutit ke kapitulaci. Výsledné obrazy byly potom "předmětnou zprávou o psychické události," jak sám říkal. A jejich názvy byly výmluvné: Magnetická ryba, Černý gambit, Sedm trnů ve rtu, Poslední spánek velkého alkohola, Zuřivá monstrance, Smrtka pro 21.870 křehkých modrých cm2, 162 cm křehkosti.
Medek měl zvláštní vztah k barvám. Zelenou a hnědou považoval za "splácaniny" a "špíny". Naopak miloval červenou a modrou, považoval je za absolutní, nejdokonalejší. Přidával k nim zlatou a říkal, že pak působí jako z kovu, modrá ze železa a stříbra, červená ze zlata. Na jeho obrazy postupně pronikaly i kolečka a páčky, jednoduché strojky, které sem vnášely svět techniky.
"Umění je vše, co je v rozporu s nehybností reality," říkal Medek. A jeho obrazy měly i duchovní rozměr, který z něj udělal i autora velkých děl do interiérů kostelů. K nejslavnějším patří oltář v Jedovnicích na Moravě - modravý kříž se žlutým sluncem uprostřed. Kromě toho Medek vytvořil i ilustrace k Březinově poezii a k řadě dalších knih.
V raném období maloval magické figurativní obrazy. V letech 1958-1964 vznikaly preparované obrazy, v nichž se ztratila figura a nositelem sdělení se stala barevná hmota, "mučená" i oslavovaná. Později se vrátil k figuře a v posledním období maloval cykly: Projektanti věží, Žízniví andělé, Alkoholy, Inkvizitoři, Hosté bez hostitele, Pohyblivé hroby a další.
Životní příběh Mikuláše Medka je konfliktem svobodného ducha s upjatostí doby. Narozen 3. listopadu 1926 do rodiny spisovatele, legionáře a generála Rudolfa Medka, byl vnukem malíře Antonína Slavíčka. Původně chtěl studovat přírodní vědy a biologii a tvrdil, že něco z bývalé touhy se promítlo do jeho umění. Studoval po válce na AVU a UMPRUM u Františka Muziky a Františka Tichého, ale v roce 1949 byl vyloučen.
Když se v roce 1951 oženil s Emilou Tláskalovou, oba se orientovali na surrealismus. Emila ve fotografiích, Mikuláš v obrazech. Celý život jej inspirovala a srdnatě s ním sdílela jeho nelehký životní osud.
"Mikuláš byl neuvěřitelně jemný a citlivý..." řekl o něm bratr Ivan Medek. O křehkém lidství výjimečného umělce hovořily i další osobnosti, které přicházely do jeho ateliéru na Janáčkově nábřeží. Ten se stal jakýmsi privátním kulturním fórem. "Hovory u Mikuláše připomínaly dobrodružné výpravy - co chvíli se nahodilou poznámkou měnilo téma a směr. Mikuláš se dovedl královsky bavit; rád se smál," vyprávěl Jáchym Topol.
"Medek byl hluboký, ale přitom čistý jako studánka. Okamžitě si mě získal," vzpomínal brněnský básník Jiří Kuběna. "Člověk nekonečně živoucí, přirozený, milující, moudrý, jemně ironický, veselý, hravý..."
Ke konci života se nemocný malíř znovu dostal na index. Nemohl vystavovat, veřejné zakázky byly zamítnuty, vydanou monografii zakázali. Bojoval se svým tělem zvýšenou uměleckou tvořivostí. Zemřel těžce nemocný 23. srpna 1974 v nemocnici na Karlově náměstí v pouhých osmačtyřiceti letech.
