Janja Prokić (31) se narodila v Srbsku. Vystudovala malbu u Vladimíra Skrepla a sochařství a design v ateliéru Evy Eislerové na pražské UMPRUM. Od roku 2011 je pravidelně nominována na nejlepší šperkařku v rámci přehlídek, včetně Designbloku, v roce 2013 se stala vítězkou. Je svobodná, žije v Praze.
Co na Designbloku 2015 představujete?
Nová kolekce se jmenuje Abrakadabra a je pro současnou čarodějnici. Mám tam třeba křišťálovou kouli, čarovací hůlky a flakonky na lektvary. Prstýnky a náramek budou tentokrát jediné šperky. V rámci této kolekce jsem si k tomu všemu ustřihla cop jako symbol oproštění se od minulosti. Čarodějnice totiž vlasy používaly ke všem lektvarům. Motivem kolekce je uroboros - had požírající vlastní ocas a symbol koloběhu energie. Představuje pro mě ukončení nějakého cyklu, aby se něco nového mohlo narodit. Oproti předešlým kolekcím je tato hodně geometrická, plná ploch. Chci tím říct, že jako lidé chodíme po hraně rozdělující světlo na černou a bílou. Je snadné spadnout do černé, ale je jednoduché se zase vrátit zpátky do bílé. Moje kolekce vychází z bílé magie, není to žádná černota. Co se týká materiálu, použila jsem zlato kvůli jeho ryzosti, černé ebenové dřevo jako mužský princip a bílý korál, který nás má chránit před černou magií.
Jak by lidé měli uzavírat své cykly?
Měli by se vrátit více k sobě samotným. Uzavírat minulost a jít do budoucnosti. Vnímat energie, co se děje s tělem a v hlavě. Mám pocit, že se právě tohle dost mění k dobrému.
Fascinuje vás okultismus už dlouho?
Zabývám se jím už pár let ve svém soukromém životě. V předchozích kolekcích jsem řešila symbolismus a šamanismus a tohle je dost příbuzné téma. Já používám všechny symboly, tvary, materiály a kameny s nějakým důvodem. Předávají dál informace a energie.
Hledáte každý rok něco nového přímo pro Designblok? Je to pro vás přirozený rytmus?
Designblok je nejdůležitější událostí v rámci designu v České republice, ale kvůli tvorbě ho neřeším. Mé kolekce odrážejí to, čím se v osobním životě zabývám. Teď už třeba vím, co bych chtěla dělat příště. Neohlížím se na to, co tomu řekne veřejnost a jestli je to prodejné, nebo ne. Tvořím si vlastně pro sebe.
Řeknete mi tedy, co chystáte napříště?
Ne. Prozradím jen, že to budou nádoby.
Jak je to na Designbloku s konkurencí mezi designéry?
Konkurenci nevnímám vůbec. Jak je Česko malé, víceméně se všichni známe. Občas mě naštve někdo, kdo si kupuje moje šperky, obdivuje mou práci a pak vyrobí něco hrozně podobného. To mě samozřejmě vytočí, ale asi je to vlastně přirozené. A když vychladnu, tak si řeknu, že je to vlastně něco jako pocta. Líbí se jim to natolik, že si potřebují vyrobit vlastní verzi mých věcí. Já si prostě dělám to svoje, funguje to a neberu to jako soutěž.
Co přinášíte současnému šperku nového?
Mé věci se liší organičností a zdobností. Je velký rozdíl mezi prodejním zbožím v obchodech a mezi současným šperkem. To je úplně jiné odvětví, kde vůbec nezáleží na tom, co je nositelné a co ne. Uvažuji nad tím, že šperk něco znamená. Je to koncept. Předtím jsem studovala volné umění na UMPRUM, byla jsem na malbě a na soše a až poslední rok jsem přestoupila na design. Vlastně nemám pocit, že bych byla designér. Ale ani se necítím být volným umělcem. Mám ve výtvarném umění větší přehled a baví mě nejvíc. Občas nepoznám nějakou ikonu v rámci designu. Šperk pro mě znamená potřebu tvořit a pak z toho vypadne kolekce a já jsem ráda, že to funguje.
Nemá to i nevýhody?
V designu mě brzdí, že neznám výrobní procesy. Spoustu věcí bych si mohla ulehčit. Originály si potřebuji udělat sama. Nesmí na to nikdo sahat. Snad kdybych víc pozorovala, co dělají jiní, pak bych možná neměla ubroušené prsty a černé kruhy pod očima pár dní před začátkem Designbloku. Ale zase by to rozhodně nebylo tak zábavné. Málokdy si kreslím, vypadne to samo. Zdá se mi o tom a pak se to snažím vyrobit.
Takže sny jsou inspirací?
Ano, většinou.
Jak jste se dostala ke šperku?
V patnácti jsme s kamarádkou měli fimo období (barevná hmota tuhnoucí v troubě pozn. red.). Navlékali jsme korálky a to mě začlo bavit. Pak následovaly ptačí hlavy z fima, první věc, která se zaznamenala na veřejnosti. A pak teprve na UMPRUM jsem dělala čtrnáctidenní kurz šperku a po něm jsem vyrobila základ své první kolekce Lur. Začala jsem si tam hrát s voskem. Je to vlastně sochařská technika. Dělám to dodnes.
Dá se současným designem uživit? Co je podmínkou?
Já se uživím hezky. Myslím, že člověk musí vědět, co chce dělat, proč a fakt to dělat. A pak je úplně jedno, jestli chcete být doktorem, učitelem ve školce nebo něčím úplně jiným.
Vyvážíte do zahraničí?
Ne, vůbec to nedělám. Je to spíš moje lenost a hloupost. V březnu ale budu mít spolu s třiceti nejvýznamnějšími šperkařkami ve Stockholmu výstavu v tamním Národním muzeu. Je to velká pocta.
Co je tvůj největší úspěch?
To, že dělám, co chci a co mě baví. Žiji to, co chci.
