Padesát let stará, leč v mnohém stále aktuální publikace nedávno zesnulého britského kritika Johna Bergera dodnes přináší osvěžující pohled na umění. Způsoby vidění konečně vyšly v českém překladu, i s aktualizovaným barevným obrazovým doprovodem.
Je až s podivem, že kniha Způsoby vidění britského myslitele Johna Bergera (1927-2017) v českém překladu vyšla až nyní. Poprvé čtenáři tento osvěžující pohled na výtvarné umění dostali do ruky v roce 1972, kdy také BBC vysílala stejnojmenný čtyřdílný seriál, jež mnohé diváky pobouřil už úvodní scénou: charismatický Berger stojí v galerii a nožem z Botticelliho obrazu Venuše a Mars vyřezává obličej dívky. Ve stejném roce autor dostal prestižní Man Bookerovu cenu za svůj román G. V té době už ale žil ve Francii v malé vesničce v Savojských Alpách a posléze v Paříži, kde letos v lednu v devadesáti letech zemřel. Jeho poslední roky přibližuje loňský dokument John Berger or The Art of Looking a jeho kompletní biografii právě sepisuje jeho dlouholetý editor Tom Overton.
Původně malíř a posléze především kritik výtvarného umění se prvního českého vydání Způsobů vidění tedy ještě těsně dožil (kniha vyšla na konci roku v nakladatelství Labyrint). Kniha je stěžejním dílem v oblasti vizuální kultury a v mnohém navazuje na myšlenkové proudy Birminghamské (např. Stuart Hall) a Frankfurtské školy (např. Walter Benjamin), které jsou součástí osnov mnoha společenskovědních oborů. Svým srozumitelným jazykem je ale přístupná i pro laika, v čemž se podobá například textům loni zesnulého italského sémiotika Umberta Eca. Český čtenář se s Bergerem přitom mohl seznámit už v roce 2009, kdy u nás vyšla jiná jeho sbírka s názvem O pohledu.
Právě jednoduchost byla trnem v oku Bergerovým oponentům z řad akademické obce, kteří kritikovi-samoukovi vyčítali nedostatečnou argumentaci. Berger se ale nesnaží vždy dávat jasné odpovědi, jeho cílem naopak je, aby si čtenář sám kladl otázky (v televizním seriálu nad svými tezemi nechává debatovat i děti). Způsoby vidění se skládají ze sedmi esejů, z nichž se tři obejdou úplně beze slov. Jen vedle sebe staví vybrané obrazy, na nichž chce autor ukázat společný princip - zátiší holandských mistrů nápadně připomíná vedlejší reklama na hovězí steaky, vedle Rubensova Paridova soudu a Picassova Snílka tu najdeme lechtivé fotografie z pánských časopisů. Ženskému aktu Berger věnuje samostatnou kapitolu, kde vychází z teze, že žena je zobrazována po potěchu majitele obrazu a je jí vlastní vědomí toho, že bude spatřena. "Ústřední postavou aktu není nahá žena, ale muž-divák, stojící před obrazem," míní Berger, a to dokonce i v případech, kdy se jedná o obrazy s náboženskou tematikou (Adam a Eva nebo Máří Magdalena).
Podle Bergera po čtyři století (1500-1900) určovala evropský "způsob vidění" právě olejomalba. To se změnilo s vynálezem kamery (potažmo už fotoaparátu) a vygradovalo to v podobě reklamních sdělení, která jsou si dle autora s klasickými obrazy v lecčems podobná. Kamera zabíráním různých detailů a jejich řazením za sebe nabízí jinou interpretaci uměleckého díla, než jak by ho divák vnímal, když by před ním stál v galerii. Jinak vidíme Da Vinciho Monu Lisu naživo v Louvru a jinak skrze fotografii na tričku mladé dívky.
Padesát let staré Bergerovy myšlenky jsou aktuální i dnes, v době internetu a sociálních sítí, které si tehdy nedokázal ani představit. Zatímco v televizní sérii listuje časopisem, kde se vedle fotografií zbídačených afrických dětí objevuje reklama na coca-colu s prototypem usmívající se šťastné rodiny, v prvním českém knižním vydání demonstruje stejný postřeh print screenem jednoho z českých zpravodajských serverů, kde za článkem o obětech Islámského státu problikává reklama na ochucenou minerálku a anketa o nejkrásnější vánoční stromeček. Otrlost vůči podobnému smyslovému mixu tedy není doménou internetové kultury.
Kdo vnímá zbožňování uměleckých děl a potažmo celý svět vysokého výtvarného umění jako jistou "snobárnu", toho jistě kritický Bergerův přístup potěší. Autor upozorňuje na to, že ne všechny obrazy, které dnes vnímáme jako hodnotná díla, jsou mistrovskou prací. Mnohé z těch, které dnes ve věhlasných galeriích obdivujeme za zabezpečenými skleněnými rámy, byly namalovány jen "na kšeft" pro potěchu oka jejich majitele, s účelem posvětit jeho vysoký společenský status. Zátiší s vybranými lahůdkami, luxusními předměty či zvířaty, ženské akty, obrazy romantických krajin i portréty celých rodin mnohdy na zdi majitele jen zhmotňovaly jeho pýchu - "podívejte, tohle všechno mám". Pozdější reklama podle Bergera sice také pracuje s lidskou závistí, oproti obrazům ale předkládá sen o tom, jakým by divák chtěl být.
Na obrazy je zkrátka třeba nahlížet navzdory vzletným odborným výkladům střízlivým okem - ne jako na modly, jejichž nedotknutelnost je často dána jejich stářím a tržní hodnotou.
