V posledních měsících bylo o Natálii Kocábové slyšet zejména díky tomu, jak se vymezila vůči nové přítelkyni svého otce. Hudebník a bývalý ministr Michael Kocáb odešel od rodiny k mladé Lejle Abbasové, jež mu v zimě porodila synka. "O rodičích se bavit nebudu," řekla mi Natálie Kocábová rovnou. Z jejího hlasu bylo jasné, že tohle téma chce dostat ze své hlavy pryč. A nadobro.
První dítě jste čekala v osmnácti, jak vám změnilo život?
Dostala jsem stihomam, že budu blbou matkou. Představovala jsem si, že všechny matky se ze svých dětí zblázní. Proto jsem si dala za cíl hrozně pracovat, psát a číst a vydávat desky. Myslím, že jsem to totálně přehnala. Nebylo to špatný rozhodnutí, ale ten tah na bránu byl skoro absurdní. Samozřejmě jsem u toho zkonzumovala turbomnožství různých povzbuzovačů a docela jsem si tak zhuntovala zdraví.
Co vás tak hnalo?
Měla jsem strach, že ztratím své produktivní roky. Byla jsem vyděšená, že ostatní dělají to, co chtějí, a mají čas. Ještě jsem do toho studovala. Na FAMU si někteří stěžovali, jak je blbý studovat na koleji, protože se tam pořád paří. Já jsem měla na starosti syna, večer jsem psala, ráno jsem šla točit. Musela jsem se smát. Teď už se to ale nestane. Chci dát druhému dítěti čas. Oběma svým dětem.
Ustoupíte jim?
Psaní i zpívání je pro mě tak důležitý, že bych dítěti nedovolila, aby mi to vzalo. Vím, že dojde na situaci, kdy to budu muset řešit. Ale bez psaní nemůžu být. Rozsypala bych se. Dala jsem si úkol, že během mateřství dopíšu jednu věc. Jednu věc za ty dva tři roky, ale už ne deset.
V dubnu vám vychází nová kniha.
Je to absurdní, tragikomická novela. Je to pro mě vybočení úplně jinam. Jmenuje se "Jmenuji se Veronika Peková…" a je o holce, teenagerce Veronice Pekové, která hned na začátku knihy zemře a dostane jedinou možnost se naposled na chvíli vrátit do života. Snaží se navázat kontakt s dědou, o kterém najednou zjistí, že od nějaké bizarní společnosti dostal za koupi dvou hrobů luxusní pohřeb zdarma, a dostává se do konfl iktu s jeho sousedem, paranoidním katolickým knězem, který se panicky bojí vlastní smrti a ke své smůle je jako jediný schopen plně komunikovat s duchem - Veronikou.
Připadáte si víc jako zpěvačka, nebo spisovatelka?
Spisovatelka.
Tím se neuživíte, nebo ano?
Vůbec ne. Ale na rozdíl od hudby tam nejsou náklady. A taky jsem normálně chodila do práce. Myslím, že budu celý život makat. Budu zaměstnancem, i když to žádný highlife nebude. 
Chodí se vám do práce ve vydavatelství snadno?
Pro mě to byl velký šok. Měla jsem pocit, že jsem s lidmi z úplně jiných planet, mentálně jsou úplně jinde než já. Samotná práce s knihami je super a nejdřív jsem byla nadšená, že jsem si oddychla, měla jsem jistotu, že přijde plat a vím, kdy být v práci. Vím, kdy skončím, a vím, co stihnu. Pak jsem začala být nervózní a teď jsem ve fázi, kdy si říkám: ‚Nevím.‘ Po mateřský jsem zvědavá, co budu dělat.
Práce má i ten "trainspotting efekt": Pořídíte si ledničku, pak musíte koupit i něco do ní a nějaké peníze vrazit do jejího provozu.
Já jsem si uvědomila, že jako normální zaměstnanec trávím víc času v práci než s rodinou. Když dělám osm hodin. Kdybych nemohla večer psát, což je to, co mě naplňuje, bude to hustý.
Naplnila jste své ambice?
Nejsem autor pro masy. Iluze, že se uživím tím, co chci dělat, je pryč. A představa, že když se neuživím, tak že na mě alespoň budou lidi chodit nebo mě budou šíleně číst, to taky padá. Chci prostě napsat dobrý věci. Poctivě, ať už to někdo ocení, nebo ne. To je pro mě vedlejší.
Jak se díváte na dnešní svět?
Počítám, že se dožiju nějakého průseru. Hodně jsem to řešila loni, protože jsem věděla, že budeme mít dítě. Nevěděla jsem, co bude za situaci v ekonomice. Řešila jsem třeba i důchody. Pak jsem si řekla, že je to jedno.
Máte strach?
Před dvěma lety mi zemřel nejlepší kamarád. Od té doby mám hodně narušenou jistotu, kterou máte, než vám někdo umře. Babičky a dědečky přijmu, protože to je přirozený. Ale když někdo odejde takhle brzo a tak hnusně... Rozkopalo mi to jistotu.
Vedla jste revoltu proti rodičům?
Hodně jsem revoltovala. Ale nemyslím si, že to bylo primárně proti rodičům. Neměla jsem konkrétního nepřítele, potřebovala jsem se vybouřit. Měla jsem hroznou tenzi. Dělala jsem problémy na více místech. Nejenom rodičům. A myslím, že ten, kdo nerevoltuje, má zaděláno na velký problém ve vztazích. Je to důvod partnerských problémů a rozvodů. Zejména u chlapů.
Válčíte za ženské proti chlapům?
Mám sestru, to byl můj nejbližší člověk, ale nebyly jsme žádný princezny. Stavěly jsme klubovny a hrály jsme si v bahně. Dělaly jsme klukovský věci a taky jsme měly hlavně kamarády. Ne, že by to byl náš výběr, ale byly jsme mezi nimi. Ve škole jsem okolo sebe měla samé kluky. A vždycky jsem stranila chlapům.
A co feminismus?
Měla jsem problém s těma kecama. Nevím, proti čemu bojujou, když je všechno vybojováno. Můžeme cokoli. Je mi těch chlapů spíš líto. Četla jsem knihu Železný Jan, kde se říká, že vůdčí roli za syny převzaly matky, a to vlivem průmyslový revoluce. Vpád strojů narušil řemeslnou výrobu, kdy otcové trávili se syny spoustu času. Tohle padlo a přišla absence blízkého kontaktu otce se synem. Vedle toho jsou pro kluka důležitý i další mužský vzory.
Celý rozhovor s Natálií Kocábovou najdete v tištěném Instinktu, který vyšel 22. března.
