Moderátorka Linda Finková (45) po třech letech opouští Dámský klub vysílaný rozhlasovou stanicí Frekvence 1. Vyhazov z práce bere s humorem a je ráda, že peklo v podobě šikanování a vyslýchání pro ni skončilo.
Na svém profilu na stránkách Frekvence 1 máte uvedeno, že pokud byste skončila s prací v rádiu, tak byste se zabila. Jak se nyní cítíte?
To byl samozřejmě fór. To nikdy nehrozí. Já nikdy sama sebe nezabiju. Myslím schválně.
Doufám, že byste sebevraždu nespáchala, a tomu tvrzení ani trochu nevěřím, ale pro vás zjevně ta práce hodně znamenala...
No, hodně pro mě znamenala kvůli holkám z Dámského klubu, které jsou senzační, pracovalo se mi s nimi skvěle. Ženské se málokdy sejdou tak, aby se nehádaly nebo aby si něco neprovedly. Je to kouzlo století, že jsme se takhle senzačně sešly.
Slyšela jste přesný důvod, proč s vámi byla ukončena spolupráce?
Byl mi sdělen pokaždé nějaký jiný důvod. Měla jsem konflikt, vlastně celý Dámský klub měl, s dramaturgyní. Jsou to prostě špatné lidské vztahy a my jsme už moc trpěly. Já jsem začala asi trošku rebelovat, protože mi došlo, že v pětačtyřiceti letech nemám zapotřebí, aby mě někdo šikanoval, sledoval a vyslýchal a vrážel mezi nás klíny kvůli udržení autority. Já jsem v klidu, mám práce dost, ale mrzí mě to kvůli holkám, protože já je miluju. Zažily jsme spolu spoustu srandy a měly jsme výbornou poslechovost. A sem z toho všeho taky trochu překvapená. Protože kdybych já byla ředitelem Frekvence 1, tak nikdy nedopustím, aby mi jeden člověk takhle vyhazoval moderátory. Já samozřejmě nejsem první případ.
Posluchači vám na stránkách Frekvence 1 vyjadřují velkou podporu a konstatují, že jste byla tahounem Dámského klubu a že jste byla jediná vtipná moderátorka.
To jsou moc hodní. Snad to nečtou holky, proboha. Já jsem odešla, ale slyším je, jak vysílají, a je mi to hrozně líto. Já už jsem chtěla odejít asi před půl rokem, ale vlastně jsem tam byla jenom kvůli těm holkám. Vzala jsem je s sebou na rozlučku k Pavlovi Zedníčkovi do Kurňa, co to je a posluchači brzo uvidí, jaká jsme byly skvělá parta a vlastně pořád jsme. Proti té nové moderátorce nic nemám, určitě je ráda, že ji vybrali, a je ráda, že tam je. Není v tom nic osobního. Přijde mi to škoda.
Trochu mě mrzelo tvrzení, že jsem odešla ne právě s grácií. To jsem se trochu urazila. Já jsem věděla už čtrnáct dní, že mám padáka, a vysílala jsem úplně normálně, s legrací. Nevěděli to novináři, nevěděl to nikdo. Tedy říct, že jsem neodešla s grácií, to je trochu trapné. Oni mi vlastně dali výpověď na stůl a všichni utekli, abych to podepsala a vypadla. To je prostě trapné. Já jsem čekala, že mi třeba poděkují, že řeknou: Děkujeme, že jste vysílala každý den! Bylo to fajn, pomohla jste zvýraznit Dámský klub a byla prča. Vůbec nic! Ale tam je to takhle zvykem.
Nemohly být příčinou vašeho odchodu stížnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání na pořad?
To mě nenapadlo. Normální lidé možná netuší, že témata, o nichž jsme mluvily, vybíral dramaturg spolu s ředitelem. My jsme si je nevymýšlely, my si nemůžeme dělat, co chceme. To, že jsme měly první dva roky hlavně sexuální témata, proti tomu jsme se bouřily i my a nechtěly jsme ani některá z nich dělat, protože nám přišla hodně ožehavá. Proto jsme se je snažily i odlehčit. Ale výběr témat je věcí dramaturga a ředitele. V posledním roce na nás nebyly stížnosti, protože už témata byla normální.
Vy jste byly nuceny mluvit o masturbaci a menstruaci?
Samozřejmě, to jsou témata, která jsou daná rádiem. My jsme si je nevymyslely. Ježíšmarjá, když jsem přišla do Dámského klubu, tak jsem myslela, že budeme mluvit o vztazích, o práci, zdraví a podobných věcech. Jenže my jsme první dva roky měly témata jenom o sexu. Já to přitom neodsuzuju, rádio si tento směr vybralo a my ho musely dodržovat. Vlastně jsme musely držet role. Neexistovalo, že bychom si dělaly, co jsme chtěly, v tom případě bychom letěly hned. Je nutné říct posluchačům, že třeba téma análního sexu nebyl náš výmysl, že jsme se o něm snad chtěly bavit. Vůbec! My jsme normální ženské, a když jsme měly takové téma, tak jsme si z něj musely dělat srandu. Samozřejmě jsme se nebavily sprostě, nepoužívaly jsme sprostá slova a já jsem si i z toho vždycky dělala legraci. Po pravdě jsem koukala jako na drát, když jsem dostala toho padáka, ale ve výsledku mě to nepřekvapilo. Je to tam zvykem. Já už jsem se tam vlastně trápila dost dlouho a všechny jsme se trápily dost dlouho. Aby se opětovně zjednal respekt, tak to musel někdo odnést.
Očekáváte tedy i odchod vašich kolegyň z Dámského klubu?
Nechci to vůbec rozebírat a nechci mluvit za ně, protože by mohly dostat padáka taky.
