Lukavský: Nejdůležitější je umřít s čistým svědomím

V Čechovově Labutí písni říká starý herec Světlovidov ústy herce Radovana Lukavského: "Kde je umění a talent, tam stáří a osamělost nemají místo..." Tuto myšlenku naplnil Lukavský bezezbytku.

Thálii sloužil na jevišti Národního divadla více než půl století, během něhož vytvořil stovky velkých rolí. Na plátně ztvárnil přes devadesát postav, další desítky odehrál v televizi i rozhlase a nebylo snad recitátora s podmanivějším hlasem. Diváci si však budou Lukavského, který v pondělí zemřel ve věku 88 let, pamatovat i jako noblesního pána a důstojného gentlemana.

Přes svůj pokročilý věk byl Lukavský stále aktivní. Ve svém posledním angažmá v Národním divadle vystupoval v Cyranovi z Bergeracu, zkoušel premiéru Dona Juana a hostoval i ve Višňovém sadu na pražských Vinohradech.

Nejšťastnější byl na divadelních prknech

Jeho kolegové ho nazývali knížetem českého herectví. Vytvářel neokázalé, psychologicky hluboké postavy se silným etickým a filozofickým posláním i se schopností jemné komiky. K jeho nejslavnějším divadelním rolím patřil Hamlet v režii Jaromíra Pleskota, který v 60. letech minulého století svým netradičním pojetím vzbudil nevoli i potlesk a stal se symbolem nástupu oproštěného racionálního herectví.

Přestože Lukavský tvrdil, že na jevišti byl nejšťastnější, krásné okamžiky zažil i v televizi. Rád například vzpomínal na práci na seriálu F. L. Věk. Diváci ale nezapomněli ani na jeho poněkud kontroverzní roli strážce státní hranice ve filmu Král Šumavy.

O herecké kariéře však Lukavský zpočátku nepřemýšlel, i když od dětských let účinkoval na ochotnických scénách. Snil o povolání profesora češtiny a francouzštiny a začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. K herecké profesi ho paradoxně "přivedli" nacisté. Když v roce 1939 zavřeli vysoké školy, pracoval Lukavský nejprve jako telegrafista na železnici, pak začal studovat konzervatoř a účinkoval i v divadle Větrník. Ve druhém ročníku konzervatoře se nevyhnul totálnímu nasazení. Vlasta Burian ho sice v roce 1944 vyreklamoval, ale protože byla česká divadla uzavřena, pracoval do konce války jako dělník.

Po osvobození se vrátil na filozofickou fakultu i na konzervatoř a spoluzakládal studentské divadlo DISK. V roce 1946 se stal členem Městského divadla na Královských Vinohradech, o čtyři roky později Městských divadel pražských, kde hrál mimo jiné Misantropa, Figara ve Figarově svatbě či Starbucka v Obchodníkovi s deštěm.

Opakované nabídky z Národního divadla přijal až v roce 1957. Do "zlaté kapličky" nastoupil jako vyzrálý zkušený herec a za více než 50 let zde ztvárnil desítky významných postav. Mimo jiné Vajnonena ve Višňěvského Optimistické tragédii, Shakespearova Edgara v Králi Learovi, Šaška v Shakespearově komedii Cokoli chcete, Vocilku v Tylově Strakonickém dudákovi, Hamleta či Lorenza v Shakespearově Romeovi a Julii.

Lukavský jako režisér

V Národním divadle (a nejen zde) se uplatnil i jako režisér a jeho herecké umění využil i rozhlas, film a televize (Král Šumavy, Vyšší princip, Stříbrný vítr, F. L. Věk.) Jako recitátor účinkoval mimo jiné v pořadech Lyry Pragensis a Violy.

Přehlédnout nelze ani jeho pedagogickou činnost. Vyučoval na konzervatoři, DAMU i FAMU. V roce 1995 byl jmenován profesorem herectví a o deset let později získal i čestný doktorát Akademie múzických umění v Praze. Je také autorem publikací o herecké tvorbě (Stanislavského metoda herecké práce a další).

Radovan Lukavský, který se narodil 1. listopadu 1919 v Praze, nikdy nezastíral, že je věřící, a celý život odmítal vstoupit do komunistické strany. "Co pokládám v životě za nejdůležitější? Umřít s čistým svědomím. Doufám, že se mi to podaří, že to nezvorám," říkal herec, který v roce 1996 obdržel Cenu Thálie za celoživotní přínos divadlu a o čtyři roky později mu tehdejší prezident republiky Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.

Lukavský přežil svou manželku Ludmilu i jediného syna Ondřeje. Těšit se mohl z vnoučat Martina a Kláry, vnučka o něm napsala knihu Rozhovory s dědečkem.

Foto: ČTK