Do bytu na pražském Rašínově nábřeží se muselo vystoupat několik pater po schodech. Dagmar Hochová tam žila - dokud to šlo - se svým manželem Zdeňkem Reinhardtem a byt jí byl plný, i když měřila sotva metr a půl.
Z oken a malé terasy se dívala město a místa spjatá s jejím životem: grafickou školu v Hellichově ulici, kde jí učil zvětšovat Jaromír Funke, kopec Barrandov, kde za války pracovala jako totálně nasazená ve filmových laboratořích. Na FAMU, kam chodila mimo jiné s Milanem Kunderou, to odsud bylo pár kroků.
Focení měla v krvi, nejvíc ze všeho jí bavilo pohybovat se po městě s foťákem na krku, mluvit s lidmi, hnala jí zvědavost a její spontánní, společenská povaha. Ostatně pro představitelku československé humanistické fotografie ideální výbava. Své zahraniční vzory, jakými byli Cartier-Bresson, Brassaï, Elliott Erwitt, Dorothey Langeová, či Robert Capa, ale mohla sledovat jen zdálky, od světového fotografického dění ji dělila železná opona.
|
Ve věku 86 let zemřela slavná česká fotografka Dagmar Hochová. Potvrdila to kurátorka Marie Klimešová. Proslula snímky dětí z 50. a 60. let, v nichž zachycovala dětské hry, věk vypadaných mléčných zubů, shrnutých punčocháčů, rádiovek a tepláků. Dva roky zasedala za Občanské fórum v parlamentní lavici. Obdržela medaili Za zásluhy. |
Smála se nahlas a ráda, ostatně i ve svých pamětech psala: "Odjakživa se ráda směju. Všemu, všem a nejvíc sobě." A každý, kdo ji znal, musel uznat, že smysl pro humor je její základní vlastnost. Nikoli však humor smířlivý, Dagmar Hochová se nikdy nebála pojmenovávat věci pravými jmény - i těmi ostřejšími. Nesnášela komunisty, převlékání kabátů, upocené čecháčkovství. Vždycky stála mimo hlavní proud, a přestože se její aktivní fotografická kariéra rozjížděla v nejtužších 50. letech, nikdy si nezadala s režimem a dělala jen to, za čím si stála, i když to znamenalo, že řadu fotografií mohla ukazovat jen doma svému manželovi a přátelům.
Hledala si svoje témata. Možná okrajová, ale hluboce lidská. Přesto (anebo právě proto), že sama děti nikdy neměla, přitahoval jí svět nespoutaných dětských her. "Fascinovala mě ta jejich svoboda, co všechno byly schopné vymyslet v tomhle seškatulkovaném světě," říkala. A na jejích snímcích nenajdeme uhlazené dětičky v parku, ale rozdováděné raubíře, kteří blbnou, kouří a vůbec dělají, co se nemá. Dagmar Hochové byli rebelanti blízcí, ostatně sama měla už na obecné škole dvojku z mravů a jednou dokonce trojku za záškoláctví!
V kontrastu k rozdováděnému mládí nafotila také působivý cyklus Síla věku, citlivé portréty starých lidí. A podařilo se jí vytvořit i velmi cenný cyklus portrétů českých literátů, z nichž nejdojemnější jsou fotografie zapomenutých géniů - Bohuslava Reynka a Josefa Váchala. Stařičký Reynek, který si v odrbaném kabátě škrábe brambory, anebo Váchalův botník s děravými ponožkami, to jsou symboly demonstrující dobovou realitu - tak dožívali tvůrci ignorovaní režimem.
I revoluci strávila s foťákem na krku, Václava Havla znala už z Grossmanovy éry v Divadle na Zábradlí. "Ten byl bezva. Plachej, jemnej, nápaditej člověk. A srandovní - trošku nemožnej," vzpomínala. Sama se po revoluci na krátko vrhla do politiky, v roce 1990 se za Občanské fórum dostala do parlamentu České národní rady, v politice vydržela pouhé dva roky. Václav Havel jí v roce 2000 udělil medaili za vynikající umělecké výsledky, a prý si v té důstojné chvíli ostře snímané kamerami stihli říct "ahoj!".
Poslední léta nefotila. "Mám v háji kolena, bolí mě celé tělo. Dřív jsem byla všude první, dneska všude poslední. Tak pořádám svůj archiv a vydávám po jednotlivých celcích svoje dílo," vyprávěla před pěti lety. Poslední roky strávila v přízemním bytu na Starém Městě. Byla upoutaná na lůžko, odkázaná na laskavou péči svého muže, což ji - tak energickou osobu - nesmírně vyčerpávalo. Přesto ráda přijímala návštěvy, nadávala s nimi na nemoc - i na poměry. A když se rozesmála, měla v očích stejně bystrý a poťouchlý pohled jako dřív. Dagmar Hochová zemřela v úterý 17. dubna, bylo jí 86 let.
