V Británii se z toho stalo nevýslovné společenské dilema - dát během pozdravu jeden polibek na tvář, nebo snad hned dva? Pařížané se líbávají rovnou čtyřikrát. To, co kdysi bylo výsadní doménou rodinného kruhu či blízkých přátel, si vydobývá postavení v širším styku i v dalších zemích.
Britové jsou zmateni. Málokdo si je jistý, co je při pozdravu ještě vhodné a přiměřené, a co už ne, uvádí na internetových stránkách BBC. Pozdrav doposud doprovázelo důrazné potřásání rukou, ale to už neplatí. Nabídnete pravici a dostane se vám polibek. Nervózně jej opětujete - a když už couváte, nabídne se vám druhý polibek. Zatímco druhý člověk nemotorně balancuje na špičkách, rychle se přikloníte, abyste dokončili načatý proces. V rozpacích se někdy začervenáte. Ještě že jste se vyhnuli čelní srážce...
Vítejte do minového pole společenského styku v Británii 21. století. Jak vyhodnotit očekávání druhé osoby, aniž byste se chovali příliš familiárně či naopak upjatě? Někdy totiž chybný způsob pozdravu může znamenat urážku a vyvolat diplomatický incident podobný tomu, jako když bývalý francouzský prezident Jacques Chirac upustil od svého tradičního políbení ruky při setkání s tehdejší britskou ministryní zahraničí Margaret Beckettovou.
V kdysi zatuchlém světě byznysu, kde ještě nedávno uvolnění kravaty vyprovokovalo pozdvižení obočí, vyvolává nyní chaotické objímání, potřásání rukou a líbání pořádný zmatek. Zahájení a uzavření setkání s klienty se může stát opravdovou trýzní, tvrdí Rebecca Williamsová z konzultantské firmy CHA, která se zabývá komunikací na pracovišti.
"Jsou chvíle trapného napětí, kdy osoba řídící jednání políbí klienta a každého přepadne trochu úzkost - co teď? Když se dva lidé políbí, vytvoří precedent, a každý se tak musí líbat s každým. Může to být opravdu nepříjemné, ale protokol nařizuje, že se to musí učinit," říká.
Lidé pracující v oblasti styku s veřejností si jdou zpravidla pro dva polibky, ale může to záviset na národnosti, dodává. Ze zkušeností Williamsové vyplývá, že Američané se nelíbají vůbec, Argentinci dvakrát a Pařížané dokonce čtyřikrát.
"V Británii nemáme stanovený počet polibků. Jeden na tvář může stačit, ale někdy se dají dva, protože jsme začali přijímat zvyky jiné kultury. Je to ale takové nepřirozené," upozorňuje Williamsová. Ona sama zvyk související se zdravením udržuje podle toho či onoho klienta, aby se nedopustila případné urážky a omylem nesnížila úroveň vztahu z polibku na pouhé podání ruky.
Podle expertky na řeč těla Judi Jamesové jde o životně důležitou záležitost, protože pozdrav vysílá signál o postavení a charizmatu a hodně prozrazuje o osobnosti. "Britové nebyli dobří ani v podávání ruky a nyní jsou jiné možnosti, jako objímání, letmý polibek a dokonce líbání na rty. To je minové pole," tvrdí. Tento zmatek lidi brzdí, protože mají strach, aby něco neudělali špatně, dodává. Podle ní potřásání rukou nikdy neuškodí, zatímco polibky by měly být vyhrazeny lidem, s nimiž udržujeme společenský vztah, i kdyby mělo jít jen o klienta, se kterým jsme byli na obědě.
Dvojnásobné polibky se rychle rozšířily, ale některým lidem to je nepříjemné. Například ve Francii je jediný polibek intimnější než dva. Rozhodně se nedoporučuje polibek doprovázet mlasknutím, protože to zavání neupřímností.
Není to podle BBC poprvé, co Britové packají zvyky z kontinentální Evropy bez ustálených pravidel. Někdo podle Jamesové potřebuje psaná pravidla: podání ruky komukoli, letmý polibek po třech setkáních, dva polibky na obličej počínaje pravou tváří, společná vycházka na golf a pak chlapské objetí.
I když mezi muži je běžně rozšířeno objetí či poplácání po zádech, vždy se oba protagonisté vyhýbají dotyku v pánevní oblasti, čímž se odstraňuje sexuální rozměr kontaktu, doplňuje Jamesová. Podobné zábrany ale rozhodně neměli pohlaváři někdejších komunistických zemí, kteří se líbali na ústa. Slavný je polibek východoněmeckého vůdce Erika Honeckera a sovětského předáka Leonida Brežněva z roku 1979, jenž byl zvěčněn na Berlínské zdi.
Firmy by měly jasně stanovit očekávanou úroveň intimností, zejména mezi služebně staršími a mladšími zaměstnanci, říká psycholog Mark Millard, který radí společnostem a jednotlivcům, jak se chovat. Jedním z důvodů, proč jsou tím Britové tak vykolejení, je podle něho to, že polibku přisuzují mnohem větší význam než jejich sousedé.
To ale neznamená, že v Británii je víc intimity, upozorňuje David Pendleton z firmy zabývající se podnikovou psychologií. Líbání v této zemi podle něho spíš znamená, že se pouze v závratném tempu přijímají cizí zvyky, podobně jako se spěchá s čímkoli jiným, včetně zakládání vztahů.
Chaos vzniká, protože se prosazuje větší intimnost na pracovišti prostřednictvím různých úkolů, jako je tmelení týmů, a protože přicházejí reakce od lidí vyděšených tím, že by porušili zákon o rovnosti mezi pohlavími a o sexuálním obtěžování.
"Kdybychom směřovali k intimnějšímu světu byznysu, nebyl by zmatek, ale objímali bychom se až k smrti. Současně však vidíme lidi bytostně nervózní z čehokoli víc než je potřesení rukou," tvrdí Pendleton, podle kterého lze prolomit ledy i jinak - například vtipem nebo širokým úsměvem.
"Lidé, kteří jsou si vědomi problematiky dodržování osobního prostoru, se mohou usmívat a být vřelí. Líbání není jen znakem sebedůvěry a uvolněnosti," dodává. A vůbec nejlepší radou možná je: buď sám sebou.
Foto: archiv
