Zatímco zpěvačka Iveta Bartošová (47) balila v Itálii kufry a chystala se na cestu domů, její údajný únosce Zdeněk Macura (39) byl již dávno v České republice. Týdeníku SEDMIČKA se ho podařilo vypátrat a on nám poskytl svou obsáhlou verzi příběhu, kterou na pokračování přinášíme.
Jak vůbec došlo k tomu, že jste Ivetu Bartošovou vyzvedl v jejím domě v Uhříněvsi a odvezl ji pryč?
Zavolala mi Lenka Špilarová z TV Prima, že jí kontaktovala Iveta a že potřebuje pomoct. Nejdřív jsem měl obavy, aby to nebyla nějaká bouda, protože jeden nikdy neví. Takže jsem tam dorazil, žádnou překážku jsem nepřekonával, Iveta mi přišla normálně otevřít. Schválně jsem tenkrát Lence řekl, ať tam přivolá nějakého kameramana, abych byl krytý, aby bylo vidět, kdyby se něco eventuelně stalo. Nechtěl jsem, aby to tam měl v moci jenom jeden člověk, což by pochopitelně nastalo, kdyby Rychtář přijel.
Jak na vás reagovala Iveta?
Byla normálně při smyslech a reagovala. Samozřejmě že byla nějakým způsobem opilá, měla v sobě nějaký alkohol, ona to takhle má, ale evidentně měla jasno v tom, co chce, a to že chce utéct. Ona se chce toho člověka zbavit už delší dobu a zkouší i jiné možnosti, to nebylo jenom o tom, že právě vyzkoušela mě.
Když jste s Ivetou odcházeli k autu, tak bylo vidět, že se vás drží za ruku. Bylo to proto, aby měla pocit bezpečí, nebo to bylo proto, že nebyla sama schopná jít?
Spíš to druhé. Já jsem chtěl, aby si vzala občanku, ale neměli jsme čas. Byl jsem celou dobu ve spojení s Lenkou a ona mi do telefonu říkala: "Běžte rychle pryč, on může každou chvilku přijet." Což se nakonec i potvrdilo, kdybychom se uvnitř zdrželi například o tři minuty déle, tak by se ten odjezd už zmařil.
Dobře, dorazili jste k vám do Líbeznice - a co se dělo dál?
Celou cestu jsme kontrolovali, jestli za námi někdo nejde, z toho jsme měli celkem odpodstatněnou obavu. Dorazili jsme ke mně domů a samozřejmě jsme řešili co dál, protože hrozilo, že každou chvíli přijede, a on nemá problém s tím rozlomit dveře. Takže jsme se snažili nemít žádné stopy. Svůj mobil jsem vypnul a vyhodil baterky, stejně tak u jejích dvou telefonů. Také vím s největší pravděpodobností, že je napíchnuté moje auto. Párkrát se mi stalo, že mě nějaká auta sledovala, sotva jsem se dal do pohybu, ale to ani nesouviselo s Ivetou, ale spíš s paní Novou, se kterou se tak nějak přátelím.
Je to ten důvod, proč jste za hranice odjeli jiným autem než tímto?
Přesně tak. Věděl jsem, že je úplně zbytečné jet mým autem. Za druhé není v úplně dobrém technickém stavu, abych se s ním mohl odvážit na nějakou dalekou cestu. Vydali jsme se proto na letiště, kde jsem si myslel, že bude fungovat čtyřiadvacet hodin denně půjčovna aut, ale oni tam mají až od osmi, takže jsme tam museli několik hodin čekat, než otevřeli. Půjčili jsme si auto a vyrazili.
Měl jste plán, že zamíříte přímo do Itálie?
VÍCE SE DOČTETE V POKRAČOVÁNÍ ZPOVĚDI ZDEŇKA MACURY JIŽ V PŘÍŠTÍM ČLÁNKU, KTERÝ VYJDE ZÍTRA RÁNO.
