Talent na Primě
Porotce Slávik, bývalý pankáč: Já že jsem arogantní?

Porotce talentové soutěže Česko Slovensko má talent Jaroslav Slávik se každý týden objevuje po boku Lucie Bílé a Jana Krause v show televize Prima. Charismatický lovec talentů si prošel v životě i punkerským obdobím. A jestli mu lichotí, že se o něm hovoří jako o novém mužském sexsymbolu? "To jsou jen řeči. Až soutěž skončí, skončí i řeči o sexsymbolu," řekl v rozhovoru pro on-line deník TÝDEN.CZ.

Dlouho jste se rozmýšlel, zda se stát porotcem v Česko Slovensko má talent?
Když mi řekl režisér projektu Jeffo Minařík, že hledá českého nebo slovenského producenta, lovce talentů s mezinárodními zkušenostmi, tak jsem po pravdě dlouhou dobu uvažoval nad tím, koho mu doporučím. Když mi ale řekl, že by chtěl oslovit přímo mě, tak mi to na chvíli vyrazilo dech. Vzal jsem si sice víkend na rozmyšlenou, ale vnitřně jsem byl rozhodnutý okamžitě.

Co vás tak rychle přesvědčilo?
Samotný formát, osobnost a zkušenost režiséra a celý tvůrčí tým kolem něho a v neposlední řadě složení poroty. Jan Kraus a Lucie Bílá nejsou osobnosti, které člověk potkává každý den, a to už vůbec nemluvím o možnosti s nimi spolupracovat.

Jste často nekompromisní. Červené tlačítko stisknete většinou jako první. Nevadí vám, když si o vás diváci myslí, že jste arogantní? Je to jen role?
Já že jsem arogantní? Tak to si nemyslím. Podívejte, v soukromí jsem úplně obyčejný chlap, který má rád život, a kdybych mohl, tak už nikdy v životě nepracuji. Práce je sice fajn, ale houpat se v síti někde u moře, číst dobrou knihu, tak to se mi jeví jako lepší způsob trávení dnů. Ale když pracuji, vyžaduji od sebe i od jiných maximální výkon.

Mluví se o vás jako o novém mužském sexsymbolu. Lichotí vám to?
To jsou jen řeči. Až soutěž skončí, tak skončí i řeči o novém mužském sexsymbolu.

Musíte mít spoustu fanynek, manželka to toleruje?
Promiňte, ale po dvanácti letech manželství řešíte pouze podstatné věci.

Kde jste potkal svou ženu?
Na střední škole. Jsme bývalí spolužáci.

Kdo koho "sbalil"? Ona vás, nebo vy ji?
Já, ale dala mi strašně zabrat. Čekal jsem na ni téměř deset let. Chtěl jsem si s ní začít už na škole, ale nestála o mne. Tak jsem to zkusil o deset let později a to už naštěstí souhlasila.

Na svém blogu jste na sebe prozradil, že jste býval pankáčem, byly to divoké časy?Pankáčem jsem byl. Ale já jsem v minulosti prošel vícero fázemi. Punk byl a je mým oblíbeným světonázorem. Ostatně podobně jako hip hop. Nemyslím si, že se naše současná společnost vyvíjí správným směrem a je jedno, jestli přemýšlíme o současném rozdělení daní nebo politické reprezentaci. Stejně tak si to myslím své o současné „celebrity culture", které jsem paradoxně součástí. Nejsem přesvědčený o tom, že by právě tato forma kultury měla představovat vrchol civilizace antického původu. A pokud se ptáte na divoké příběhy z mého života, které vycházely především z mé nanejvýše problematické akceptace autorit, tak těch bylo skutečně požehnaně.

Pochlubte se...
Už jsem to i vypočítával: ohňostroje v hotelových pokojích, hořící letadlo, problémy s představiteli zákona v různých zemích světa, teroristický útok v čase festivalu, kde právě vystupovala kapela, kterou jsem zastupoval... a na další si dnes již tak jasně nevzpomínám. Ale určitě by se ještě něco našlo.

Nechybí vám někdy ony divoké časy?
Proč si myslíte, že ony divoké časy skončily?

Jste hodně zaneprázdněný. Máte způsob, jak ventilovat stres z práce?
S kamarády jsme koupili prvoligový basketbalový klub. Občas s nimi trénuji, ale jsou tam přeci jen mladší a já je už tak nestíhám. Každé ráno přibližně hodinu běhám a dalších několik hodin v týdnu trávím v posilovně. Časy, kdy jsem stres ze sebe dostával každý den lahví vína, jsou pryč. Což neznamená, že bych na víno zanevřel. I nadále ho s relaxem spojený mám. Jen už se pohybuji v kvantitativně jiných objemech.

Trochu zabrousím do soukromí. Jak vypadá jeden den Jaroslava Slávika v soukromém životě?
Ráno vstávám kolem sedmé, nachystám snídani a svačinu, vzbudím manželku a děti, dám si kávu. Odvedu děti do školy a do školky, jdu si odběhat deset kilometrů a přitom poslouchám demo nahrávky nebo svou oblíbenou hudbu. Při cestě zpátky si díky dnešní moderní technice projdu maily a vyřídím nejdůležitější telefony. Od půl desáté do cca dvanácté pracuji, pak následuje posilovna, po ní oběd a pak již nahrávací studio. Čas od 16.00 je vyhrazený pro schůzky s klienty a najdu si čas i na kamarády. Kolem osmé jsem doma, ještě z pracovny vyřídím nezbytnou korespondenci, popřípadě úkoly, které nesnesou odkladu. A v jedenáct si jdu lehnout. Protože se snažím každý den alespoň hodinu číst, usínám tak o půlnoci. Ale to jsem vám vypsal ideální stav.

Jindy to vypadá jak?
Běžný je i den, kdy si jdu lehnout ve tři ráno například někde v Hamburgu, abych stíhal ranní let do Paříže, kde na mě čeká celodenní maraton jednání, a večer ještě musím stihnout letadlo do Moskvy. Ale ty pravidelné dny doma mám raději.

Za šestatřicet let jste toho stihl docela hodně. Čeho byste chtěl v životě ještě dosáhnout?
Byl bych rád, aby lidé v mém okolí byli šťastní a spokojení. Já jsem dosáhl už teď víc, než o čem jsem kdy snil. Chtít tedy cokoliv dalšího je už jen rouhání. Někdo tam nahoře mě má velmi rád, když už jako relativně mladý jsem mohl dospět k poznání, že k životu mnoho nepotřebujete. Že „velikost radosti" z dosáhnutí xmilionového dolarového obchodu s Madonnou v Moskvě může být přibližně stejná, jako je „velikost radosti" z vítězství ve fotbalovém zápasu u nás na vsi. Ale ano, ještě něčeho bych dosáhnout chtěl, byl bych moc rád, pokud bych mohl pracovat už jen s lidmi, které mám rád a kterých si vážím. Věřím, že se mi to povede. Intenzivně na tom pracuji.