Strejda Libor. Vždycky to pro mě byl strejda Libor, který všechno znal, všechno věděl, vždycky měl při ruce sklenici kvalitního vína a nikdy nenudil. Tak nějak v pozadí, jako malému pětiletému klukovi, kterému po revoluci nedocházejí porevoluční věci, kolem mě proplouvala jeho důležitost a významnost, všeobecný respekt, který k němu společnost chovala. Zemřel Libor Ševčík, známý český novinář, první šéfredaktor svobodné MF Dnes, také Lidovek, zaniklého Svobodného slova, gurmán, pábitel, bavič, intelektuál, strejda Libor. Strejda, protože byl rodina, i když jsme společnou krev neměli. Bylo mu sedmdesát a to je málo. Byl svěží a pořád elegantní. Neumím se s tím smířit.
Jako malý jsem mu vždycky nosil svoje nepříliš povedené komiksy, aby mi je odborně zhodnotil. Příběh klišovitý, obrázky hnusné. "Ale dobrý, myšlenku to má, na šestiletýho kluka dobrý, jen pokračuj, zkus to třeba prodávat," smál se Libor v nezaměnitelném proutěném houpacím křesle ve svém domě na Zbraslavi. V tom krásném baráku jsem strávil spoustu dlouhých dní - s jeho synem Peťou jsme od malička nejlepší kamarádi. "Tak jo," odpověděl jsem strejdovi Liborovi a dvacetidílné předplatné svého boxerského komiksu nazvaného Poslední naděje jsem tehdy prodal spolužákovi Jakubovi Novákovi za dvacet korun. Můj první výdělek psaním. Díky, strejdo.
Chtěl jsem být jako on. Záviděl mu jeho "kutloch", takovou místnůstku s jedním malým oknem, postelí, specificky zatuchlou, plnou skvělých knih. Měl tam stůl a počítač Intel 386 - vždycky se tam zavřel a klapal. Spisoval. Chodili jsme s Peťou kolem a čekali, až doklape, abychom si mohli zahrát na tom počítači tanky. "Já tady tvořím, na tom se hry nehrajou!" dělal si legraci, když konečně otevřel dveře kutlochu.
Poté co skončil se šéfredaktorskými funkcemi, začal se bavit, psal o víně, o golfu, o gastronomii. "Člověče, takovej jezevec, to je ti skvělá věc," popisoval mně a Peťovi a my to hltali a zároveň málem zvraceli, když do nejjemnějšího detailu rozebíral podoby rozvařeného jezevce. A že rozebírat uměl... "Nebo dikobraz, kluci, to je masíčko," povídal chlapík, kterého jsem nikdy neviděl, že by něco nejedl. Všechno mu chutnalo. Všechno si uměl užít. A hlavně život.
Snad nikdy jsem ho neviděl naštvaného. Jen jednou vystrašeného. Na plachetnici v Chorvatsku, rozbouřené moře s námi cloumalo, já byl pokaděný až za ušima a na lodi poskakoval jak želatina. "Musíš rychle na pravobok, nebo se fakt převrátíme," křičel strejda Libor a měl vyvalené oči jako nikdy. Já brečel, čehož pak využil k mému několikadennímu ponižování. Pocházel z Moravy, měl specifický humor, ze všech si dělal legraci a s ničím se moc nepáral.
Plachtění miloval, byl to gentleman staré doby - lodě, víno (to hlavně!), golf, vše s grácií, bez okázalých póz stereotypní současnosti, se samozřejmostí, láskou. Měl neuvěřitelný rozhled. Nezažil jsem, že by neznal odpověď na jakoukoliv otázku. Mimořádně vzdělaný člověk, se kterým jsem se v teenagerovských letech hádal u scrabblu, že "tohle slovo přece neexistuje!" Strejda Libor přinesl slovník a setřel mě, pokaždé.
Byl snad úplně všude - za golfem, jídlem a vínem se nacestoval po celém světě. Často sám. Dodnes to nechápu. Anglicky téměř neuměl, stejně se se všemi domluvil, okouzlil je a oni ho pak pozvali do daného hotelu/golfového resortu/michelinské restaurace ještě třikrát, a samozřejmě zadarmo. Všichni si ho hned oblíbili. Byl žoviální, ale nevtíravý. Mimořádně vtipný. A jazyk? "Jak s nimi mluvíš, strejdo?" ptal jsem se ho jednou. "Česky. Znám pár anglických slov. No a zbytek zařídí víno," povídal.
Byl maximalista. A jako správný Moravák (pocházel ze Znojma) miloval, když ušetřil. Na luxusní lyžařské dovolené tak jezdil v čepici s nápisem Sarajevo 88, v době carvingového boomu brázdil sjezdovky ve Val Thorens na lyžích, které ještě neměly brzdičky, ale takové ty šňůrky kolem lyžáků, aby vám lyže v případě vypnutí neujely. "Víc nepotřebuju."
"Hranolky nežer, maso žer!" řval tam pak na dceru Markétu při opulentní francouzské večeři, když si na "all can you eat" akci za 25 franků v cca pěti letech nabrala příliš mnoho "pommes-frites". "Ty máš doma, ale to skopový! Ty hranolky tam jdi okamžitě vrátit, zaplácáš se! Využívej místo!" Když se dostal do důchodového věku, byl strašně naštvaný, že už nemůže jezdit MHD načerno. "Teď to mám zadarmo, je to bez adrenalinu," zlobil se.
Byl to kouzelný svéráz.
Díky němu jsem se postupně dostal k novinařině, to on mi v sedmnácti letech zařídil první stáž v Hospodářských novinách, kde si mě nějakým zázrakem pár let nechali. Pamatuji, jak tam chodil po chodbách (tehdy už si užíval novinářského "důchodu", šéfoval gastro-společenskému In magazínu) - a všichni se u něj rádi zastavili. A vždycky se smáli. Najednou jsem viděl, že ten strejda Libor je fakt borec, že si ho lidi velmi cení. Moc dobře věděli, že stvořil slávu MF Dnes, oživil Lidovky, že má za sebou neuvěřitelnou kariéru.
Uvědomil jsem si, že v tom kutlochu spoluvytvářel mediální dějiny.
Ta místnost už je prázdná. Je to brzo. Strašně brzo. Zradilo ho srdce. Na akci s přáteli. Kde jinde.
Byl u základů svobodné žurnalistiky v Česku. Jeden z jejích nejvýznamnějších představitelů. Ale to mi je vlastně úplně jedno. Mně bude chybět ten hrozně inteligentní a vtipný strejda Libor, který žral jezevce.
Tak se tam měj... Kuba.
