Korupce na pražské radnici aneb noviny před sto lety

Na pražské radnici vládne korupce, lumpáctví a musí tam být rychle provětráno. Tak soudil pražský tisk, když 1. září 1908 vypukla takzvaná rourová aféra. Městská rada a obecní sbor prý pracují jako „vzájemná pojišťovací společnost na osobní prospěchy". Osazenstvo radnice se sice „v novinách naoko pere, ale na radnici ruka ruku myje".

Historickým paradoxem je smutné poznání, že dnešní poměry na pražské radnici nejsou o mnoho lepší. „Radnici vládne brutální bezohledná klika, která obec způsobem neslýchaným vykořisťuje; kdo jde s ní, toho fedruje a strká do předu, kdo má poctivé čelo, po tom ohrnuje nos a činí mu existenci na radnici nesnesitelnou," rozhořčovali se novináři v září 1908, když se provalilo, že obecní starší a zároveň zemský i říšský poslanec Karel Černohorský, s nímž se počítalo na místo budoucího pražského primátora, žádal po Pražské železářské společnosti provizi za zprostředkování dodávky rour pro městský vodovod. Stávající pražský primátor Groš přitom podobným excesům nebyl schopen bránit, neboť byl podle novin pouze „slabou a nesamostatnou loutkou".

Procenta do kapsy (1. ZÁŘÍ 1908)

Černohorský po Pražské železářské společnosti, která mimo jiné vlastnila železárny v Kladně, žádal za zajištění kontraktu s radnicí dvouprocentní provizi pro sebe a pětiprocentní provizi pro radniční vodárenskou komisi. Do aféry byl zapleten i známý továrník Antonín Kunz z Hranic na Moravě, jehož vodárenská firma měla položení rour vodovodu realizovat. Kunz i Černohorský měli Pražské železářské společnosti hrozit, že pokud firma provizi nevyplatí, obrátí se radnice se zakázkou na jistého francouzského dodavatele.

„Dr. Karel Černohorský stojí dnes před celým národem obviněn, že způsobem zločinným zneužil důvěry občanstva a svého veřejného postavení, že se na útraty obce chtěl obohatit," uvedl deník sociálních demokratů Právo lidu v úterý 1. září 1908. Právě Právo lidu celou aféru rozmazávalo nejsnaživěji, sociální demokraté neměli v radě města zastoupení a Černohorský byl mladočechem, tedy politickým konkurentem. 

Vyvrhel Černohorský (2. ZÁŘÍ 1908)

Černohorského ale nešetřily ani deníky ostatních politických stran. Například agrárnický Venkov napsal: „Černohorský připravil českému národu nepříjemné dny, české Praze nezměrnou ostudu a pražské radnici obrovskou hanbu. Dokáže-li se opravdu, že on to byl, jenž domáhal se bakšiše, pak je jako poslanec i funkcionář různých veřejných korporací - vůbec nemožným a současně vyvržen i z každé slušné společnosti. Kdo vinen, ať je veřejně a exemplárně potrestán."

Ohrožený lidumil (3. ZÁŘÍ 1908)

Životopis a funkce Karla Černohorského znal najednou celý národ. Advokát Černohorský měl 47 let a na pražské radnici již působil šestnáct let, dříve jako člen městské rady, v čase korupční aféry jen jako obecní starší, nicméně v roli významné poltické zálohy mladočechů, kteří s ním počítali na místo budoucího pražského primátora. Za mladočechy seděl v zemském i v říšském parlamentu a měl desítky dalších funkcí, mimo jiné ve správní radě městské spořitelny či akciového pivovaru v Praze VII.

Černohorský cítil, že každý politik se musí tvářit jako lidumil, takže se často ukazoval v pražských chudobincích, kterým jistý čas dělal i ředitele. „Jde tedy o osobu, která ve veřejném životě českém nad jiné je angažována, a na jejíž hlavu spadá nyní obvinění snad nejtěžší, jaké může osobu veřejně činnou postihnout," přemítali novináři.

Lumpáctví radních (4. ZÁŘÍ 1908)

Rourová aféra prý jen potvrdila letité „lumpáctví" pražské radnice, která je prý tak zadlužena, že jejím „jediným bohatstvím je zlatý řetěz primátora". Novináři přišli i s emotivním přirovnáním: „Dnes jest hospodářství na pražské radnici takové, že farář slouží mši svatou a zažehnává všechno bahno a špínu, která z velkých vrat radnice teče na pražskou ulici." Radní se prý vyžívají v nesmyslných zahraničních výletech, početná delegace například vyjela nakoupit koně do Ruska, aby se nakonec zjistilo, že byla zakoupena pro pražské strážníky zcela nepoužitelná rasa.

Do Německa se vyjeli podívat na moderní štěrkovací stroj, který po převozu do Prahy neopravitelně zkolaboval. „Jak jinak se třeba Mnichov stará o své obyvatelstvo. Laciné potraviny, jatka, továrna na zpracování odpadků, továrna na svíčky, v zimě laciné uhlí, jež rozdává se mezi chudé, to je celkový duch zcela jiný než u nás," srovnával tisk poměry v Mnichově a v Praze.

Jak se stavěl Obecní dům (5. ZÁŘÍ 1908)

Praha samozřejmě nežila jen rourovou aférou. U Prašné brány se stavěl nejkrásnější secesní klenot Prahy - Obecní dům, nikoliv ale bez potíží, jak dokazuje zpráva z 5. září 1908. „Včera odpoledne postižen byl těžkým úrazem na stavbě Obecního domu u Prašné brány 29letý tesař Václav Zima, bydlící v Plynárenské ulici v Holešovicích-Bubnech. Při vytahování spadlo na něho prkno a přerazilo mu levou ruku. Byl záchrannou stanicí dopraven do všeobecné nemocnice."

Rourová básnička (6. ZÁŘÍ 1908)

Rourová aféra se dočkala ozvěny i mezi lidovými veršotepci. „Poslední píseň o rourách" začínala trpkým konstatováním, že se stejně nic řádně nevyšetří: „Kdo je v rouře, ví se dnes i neví, / až to řekne c. k. trestní soud, / každá strana zatím něco sleví, / by se mohl pokoj dosáhnout."   

Foto: Ivan Motýl