Na nádvoří novoměstské trestnice staví se šibenice. Vídeňský kat s pomocníky přijíždí rychlíkem státní dráhy do Prahy. U zemského soudu se ustavuje stanný soud pro náhlé odsuzování provinilců k smrti.
Takto líčil dobový tisk dusnou atmosféru v Praze krátce po vyhlášení výjimečného stavu. Stanné právo nakonec platilo 12 dnů, od 2. do 14. prosince 1908.
S holemi na Němce
Sedm týdnů trvající nacionalistické bouře v Praze vyvrcholily krvavou řeží v úterý 1. prosince 1908. Bylo teprve půl jedenácté dopoledne a čeští nacionalisté již hnali po pražských Příkopech německé extremisty. „Po 10 hod. dopolední naplnily se oba chodníky Příkopů a i jízdní dráha tak značně českým obecenstvem, že vozy elektrické dráhy stěží přijížděly," popisoval počátek dramatických událostí na Příkopech deník Právo lidu. Dav několikrát zazpíval písně Kde domov můj a Hej Slované.
O půl jedenácté objevilo se v ulici několik německých radikálů, na hlavách strakaté buršácké čepice. „Jakmile to davy spatřily, nastala prudká řež, při níž buršáci a mezi nimi docent dr. Kafka byli holemi zbiti a za bouřlivého potlesku obecenstva zatlačeni do kasina," líčilo Právo lidu, deník českých sociálních demokratů.
Šavlí do hlavy
Řež trvala až do šesté večer, pak se Vídeň rozhodla pro vojenský zásah a na Příkopy a Václavák vtrhla škadrona dragounů. „Vážně zraněna tu byla dělnice Čápová, která byla stržena utíkajícím davem, když se vracela z práce. Dělnice utekla do průjezdu Lüftnerova domu, kam ji pronásledoval jeden z dragounů a tam ji sekl šavlí do hlavy. Zapotácející se ženu kopnul ještě kůň. Žena po té padla do mdlob a nešťastnou náhodou padla do skleněné skříně, sklem těžce v obličeji pořezána," emotivně popisoval redaktor Práva lidu vojenský zásah na Příkopech.
Údery vojenskou šavlí pocítily desítky Pražanů. Dragounům přitom bylo lhostejno, zda bijí Čechy či Němce, jednotlivé tábory proto záhy bojovaly především s vojskem a v Mariánské ulici dokonce vyrostla barikáda. „Jakoby byla revoluce v nejhroznějším stavu," pohoršovalo se Právo lidu nad neadekvátním zásahem dragounů. Internacionálně založení sociální demokraté totiž nacionální šarvátky v Praze dlouhodobě odmítali a opovažovali je za trapný důsledek štvavé politiky České strany státoprávně pokrokové a Národně socialistické strany.
Pouliční válka extremistů
Počátek pouličních svárů souvisel se sedm týdnů starou parlamentní pří českých a německých poslanců v zemském sněmu, kteří nakonec v hádce rozmlátili sněmovnu (viz předchozí Stoleté expresy). Následně se národní šarvátky přenesly do ulic mezi mladé nacionalisty, často z řad studentů ale i dělnické mládeže. Také 1. prosince 1908 vtrhli na Václavské náměstí a do jeho okolí extremisté oddáni politickým programům českých nacionalistických stran - České strany státoprávně pokrokové a Národně socialistické strany. Protivníkem jim byli mladí němečtí radikálové - takzvaní buršáci. Jenže nová rakouská vláda premiéra Bienertha, na rozdíl od předchozí vlády ministerského předsedy Becka, pouliční válku v Praze nemínila tolerovat. První prosincový den nechala národnostní bouře tvrdě rozehnat vojskem a následujícího dne vyhlásila v Praze a okolí stanné právo.
Zodpovědnost za krev
„Národně sociální strana nese spoluzodpovědnost i za tu krev, co byla prolita," tvrdilo Právo lidu. Šéfem národních socialistů byl tehdy už ostřílený český politik Václav Klofáč (1868-1942), za Rakouska politický radikál, který se při jedné z poslaneckých šarvátek ve vídeňském parlamentu dokonce oháněl kapesním nožíkem. Extremistická minulost kupodivu nevadila, aby se Klofáč stal v prvorepublikovém Československu váženou celebritou. Nejprve to dvakrát dotáhl na ministra obrany, posléze na předsedu senátu.
A už se staví šibenice
Výjimečný stav nad Prahou byl 2. prosince 1908 vyhlášen se vší pompou. Na nádvoří novoměstské trestnice vyrostla šibenice. Vídeňský kat s pomocníky mířil rychlíkem státní dráhy do Prahy a u zemského soudu se ustavil stanný soud pro náhlé odsuzování provinilců k smrti. „Na nádvoří novoměstské trestnice se ozývají do ponurého ticha žalářních zdí údery tesařských širočin, staví se šibenice pro odsouzené provinilce," hrozili se pražští novináři. Byla to však jen gesta rakouské moci, která přitom po vyhlášení výjimečného stavu prakticky necenzurovala ani denní tisk. K smrti také nikdo nebyl odsouzen. Nejdrastičtěji odnesli stanné právo štamgasti výčepů a kaváren, podniky musely být uzavírány do devíti hodin večer. Nacionalistům obou táborů pak vyhláška o výjimečném stavu zakazovala „veřejné nosení spolkových a jiných odznaků".
Národ barbarů
„Český národ je po celém světě vykřičen za národ barbarů," přemítal komentátor Práva lidu, jaké asi mají pražské demonstrace a stanné právo ohlas v zahraničí. A viníci? „To nám nadělili společnou rukou úřednická vláda, její orgány a nezodpovědní nacionální štváči," obvinil komentátor novou úřednickou vládu premiéra Bienertha i české nacionalisty.
Stanné právo svůj účel splnilo. „V Praze panuje úplný klid," konstatoval tisk atmosféru v Královském hlavním městě Praze třetí den od vyhlášení výjimečného stavu, v sobotu 5. prosince 1908.
Foto: Ivan Motýl
