Marek Eben: Hvězdy na Plovárnu si musím půjčovat

Pět set rozhovorů ze zajímavými hosty za sebou má moderátor Marek Eben v pořadu České televize Na plovárně. On-line deníku TÝDEN.CZ při této příležitosti prozradil, kterého z hostů se nejvíc polekal a proč se nebude vysílat rozhovor s herečkou Susan Sarandonovou.

Prý už podle chůze pozvaných hostů poznáte, jestli ten rozhovor bude dobrý nebo ne. Jak to děláte?

Já nevím. Prostě vidíte, jak se ten člověk pohybuje, v jaké je náladě, jak se chová k produkční Milušce, která ho přivádí. Sám bych nevěřil, že na zhruba sedmi metrech, než dojde od dveří ke stolu, se to dá odhadnout, ale dá.

Už vás intuice někdy zklamala?

Řeknu vám, koho jsem se lekl. Dělali jsme rozhovor s panem Jiřím Weissem (slavný filmový režisér, autor filmů Uloupená hranice či Vlčí jáma, pozn. red.), který už byl přece jen pán v letech. Pohyboval se pouze s pomocí takového chodítka a jen cesta z chodníku do Clubu Avion, kde se Plovárna natáčí, mu trvala snad čtvrt hodiny. Já jsem se tehdy strašně lekl, že jsme to přehnali, že už jsme ho s tou kamerou neměli trápit. Jenže on se pak posadil a bylo to, jako kdyby tam seděl dvacetiletý člověk. Úžasný vypravěč, všechno mělo hlavu a patu, něco jste se navíc dozvěděli... Byla to tedy zábava třeskutá. To jsem byl opravdu velice příjemně překvapený, jak svěžího ducha tenhle člověk má.

Stalo se vám někdy, že by se natočený rozhovor nakonec neodvysílal, protože byl prostě špatný?

Zatím ne, ale bohužel se nám to nyní stane, i když z trochu jiného důvodu. Začali jsme točit Plovárnu s herečkou Susan Sarandonovou. Byla velmi příjemná, milá a ochotná, ale její čas pro média byl vymezený a po natočení a sestříhání pořadu nám chybělo sedm minut. Snažili jsme se ji dohnat po promítání jejího filmu, kdy odpovídala na dotazy diváků, jenže jsme stáli až poslední v řadě, a než jsme se k ní stačili dostat, zazněl potlesk a ona odešla. Je nám to líto, ale jako Plovárna se ten rozhovor použít nedá. Využijeme ho alespoň ve střihovém pořadu o festivalu v Karlových Varech.

Jak se vám vůbec daří do televize dostat slavné zahraniční hosty? Nepředpokládám, při vší úctě, že by pořad Na plovárně znali.

Někdo vám je musí půjčit. Cesta k zahraničním hostům vede přes ty, kteří je přivezou. A protože Česká televize nedováží žádné hosty takového kalibru, dovezou je promotéři koncertů nebo filmových festivalů. A vy se musíte snažit, protože běda, kdyby pak hvězda svému promotérovi řekla: Kam jsi mě to poslal? Když jedinou hvězdu otrávíte, už nikdy nikoho neuvidíte .

Takže všechny zahraniční hvězdy vám dohazují agentury?

V podstatě ano. Vše záleží na dobré vůli těch, kteří tu kterou hvězdu přivezou. To samé platí i pro sportovce - Usaina Bolta, Peta Samprase, Borise Beckera či Carla Lewise; s těmi všemi jsme dělali rozhovor díky agentuře.

Snažil se vám naopak nějaký host do pořadu vnutit? Museli jste někoho odmítnout?

Ano. Jistě nečekáte, že vám řeknu, kdo to byl. (smích)

Jak vůbec vznikl název pořadu Na plovárně?

Protože jsme ho původně točili na Občanské plovárně. Líbilo se mi to mnohoznačné místo u tekoucí řeky. Jenomže pak plovárna změnila majitele a ti nás hned vylili. Nakonec se ukázalo, že to bylo naše ohromné štěstí, protože pak přišla povodeň, která to zatopila až po střechu a plovárna byla dva roky úplně mimo provoz. Asi tak od padesátého dílu jsme našli útočiště v Clubu Avion a jsme tam šťastní.

Je něčím prostředí klubu výjimečné?

Je to bývalá synagoga. Úžasné je, že když hosté přicházejí, zvenku jim dům nic neslibuje. Ale když pak otevřou dveře a vejdou dovnitř, uvidí kouzelný prostor. A to je také hrozně důležité. Věděl jsem, že pokud chci takový pořad dělat dobře, nesmí být v budově České televize. Nic proti České televizi, ale všechno ve studiu je umělé. Stropy, stěny, dekorace - tam moc intimity nenajdete. Naopak tady nám prostor sám o sobě pomáhá. Jsou hosté, kteří se nejdříve ze všeho vydají na jeho obhlídku a fotografují si to tam.