Skoro 600 tisíc nezaměstnaných - vůbec nejvíc od vzniku České republiky - přinesl letošní leden. Zatímco pokračovala recese a průmysl i stavebnictví padaly dvouciferným sešupem, pořádali si Čechové přímé volby prezidenta. Pravé marketingové orgie.
Zeman, nebo kníže? Kdo z nich je vlastně levicovější či pravicovější? Kdo z nich je budoucnost, kdo minulost? Kdo větší pankáč, kdo páprda? Po volbě je sledován každý Zemanův pohyb, každá audience, každý výrok. Naposledy bylo hojně citováno prohlášení nové hlavy státu, že poslanec KSČM Miroslav Grebeníček je neostalinista...
Politická archeologie
Bylo to takříkajíc k věci. Grebeníčkův projev ve sněmovně - v rozpravě k prvnímu čtení novely zákona o novém významném dni (16. ledna), kdy se upálil Jan Palach, ale nikoli "na protest proti KSČ" - rozpoutal další konfrontační orgie. Reakce zprava volně navázaly na obavy z "říjnové revoluce" loňských senátních a krajských voleb, na "rudooranžové nebezpečí", na hrozbu "KSČSSD". A na studentskou (a učitelskou) vzpouru proti komunistickým radním (v jižních Čechách dovedenou k vítězství psychickým sestřelením Vítězslavy Baborové). Historik Jaroslav Šebek objevil v kauze Palach další důkaz, že zejména v resortech školství nemají komunisté co pohledávat. "Snaží se z dějin učinit nástroj k podpoře své vlastní ideologie." A ve školách je "ideová manipulace nejvíce možná," řekl.
Ano, můžeme sledovat jihočeskou ilustraci tohoto jevu od podzimu, i když to (zatím) věru nejsou komunisté, kteří tam ideově zmanipulovali studenty, mládež navýsost uvědomělou, pro svobodu horující. Na svých webech poukazují na jediný zdroj poznání: Ústav pro studium totalitních režimů. A tam přece manipulovat dějiny nikoho ještě ani nenapadlo...
Tenhle zápas o Jana Palacha je tristní z řady důvodů. Především proto, že se možná vůbec neměl odehrát a Grebeníček (natož Semelová) měli raději mlčet. Protože reálné problémy české společnosti jsou mediální hysterií zase překryty. Ta rovněž hraje do not všem, kdož se obávají společného postupu levicových subjektů, zatímco pravice řeší riskantní přeskupování sil a její vláda je přímo na odpis, ba těsně před skartací.
S odkazem na poslední politickou palachiádu vyjádřil již důrazný distanc od postoje KSČM předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. A Zdeněk Škromach, věrný panoš nového "sjednotitele levice" Miloše Zemana, pohotově zadoufal v ten správný dopad Grebeníčkova vystoupení: snad to konečně přesvědčí prokomunistickou část sociálních demokratů, že je nutné hledat budoucího koaličního partnera jinde. Třeba u zemanovců? Lidovců? TOP 09?
Je také poněkud nevkusné, když se do pozice reformního komunisty, osmašedesátníka až na půdu, staví právě Grebeníček, jenž vstoupil do KSČ v roce 1975. Přitom nemohl neschválit potlačení pražského jara 1968 a následný sešup k nesvobodě, které tvoří zásadní kontext Palachovy oběti. Vyloženě nechutný je týž aktuální postoj Jaroslava Kojzara, normalizačního propagandisty a slovního kráglovače "pravicových oportunistů" (reformních komunistů). Ale kdo může za to, že se historické pravdy ujaly vykopávky?
Kojzarova vlast
Ne, tak zoufale na tom ještě nejsme. Z novinářů zvedl pravdu například Zbyněk Petráček, který se zeptal, co je tak hrozného na Grebeníčkových slovech, že Palachovy sympatie patřily "reformním komunistům". A proč předkladatelka nového významného dne Jana Černochová (ODS) mluví o "demagogii hraničící s fanatismem", zatímco šéfka sněmovny Miroslava Němcová (ODS) o "naprostém převrácení faktů". Musí přece dobře vědět, že - napsal Petráček - "Palach nebyl antikomunistou - stejně jako drtivá většina (tehdejší) společnosti". Věru zurčení potůčku v mediální močůvce, která bublala, že Grebeníček zpochybnil Palachovu oběť, symbol svobody. Historik Jaroslav Šebek se projev opovážil srovnat s aparátčickou lží z roku 1969, která šířila, že pravicoví oportunisté podvedli Palacha jakýmsi "studeným ohněm" (jenž neměl ani bolet, ani zabíjet). Vrchol mravní otrlosti od - "odborníka na soudobé dějiny"! Karel Steigerwald v sobotu na základě Grebeníčkovy "antipalachiády" dokonce usoudil, že komunisté jsou "cizopasníci, vyžírající útroby demokracie".
Vycházejí-li články s takovouto dikcí, nijak se nedivím, že se Jaroslav Kojzar cítí v této zemi jako doma. A jako za mlada. Kdy vlastně bude resuscitován ten prokurátor z 50. let, aby znovu řekl, že jsou mezi námi zase komunisté, "přisátí jako chobotnice s tisíci chapadly" na našem národním hospodářství (a proto je tolik lidí bez práce)? Kdy bude vzkříšen ten básník, jehož jemná duše se vložila do zvolání, které se neslo nad šedinami umělce: "Psům psí smrt!"
Našel se i politik v této rozčilující záležitosti pravdomluvný, místopředseda sněmovny i sociální demokracie Lubomír Zaorálek: "To je fakt, Palach se neupálil na protest proti komunistickému režimu. Upálil se, protože chtěl, aby pokračovalo pražské jaro. Palach byl na straně reformní části komunistické strany, chtěl, aby pokračoval obrodný proces." Schytal to ve zvlášť odporném titulku okamžitě: "Grebeníček se vysmál Palachovi: Vrazi se zaměňují za hrdiny! Přisadil si i Zaorálek" (Eurozprávy.cz).
Jan Palach nepatří aparatčíkům, normalizátorům, kráglovačům lidí a pokrytcům starého režimu. Nepatří však ani vekslákům, prostitutkám, kmotrům a tunelářům naší doby. Nepatří - jak o tom kdysi psal Karel Kosík ve stati "Jinoch a smrt" - žádným "dorostencům, kteří jen dorůstají do hotových poměrů". Jinoch nás zvedá k jinému světu, k tomu lepšímu. Patří celé společnosti. Je náš. Jeho památku ctěme v jeden den, jeho odkaz však pořád. A braňme si ho!
