Byl to fakt šikovný fotbalista. Vietnamský kluk, starý asi jako já, dneska kolem třicítky. Česky moc neuměl, bavili jsme se anglicky. Je to přibližně osm let, co si občas přišel kopnout na trénink našeho vesnického velkoklubu z Vestce u Prahy. A rozdával radost. Jenže ji nedostával zpět. "Pojď za nás hrát," říkal jsem mu. "Nejdu, necítím, že by mě tu moc kluků chtělo," odpovídal. Měl pravdu. Bylo mi to líto. "Čong" tehdy neměl šanci být součástí týmu, českého macho kolektivu. Blbých keců bylo moc.
Teď je to jiné. Jeden Asiat za nás hraje, říkáme mu Johny a je naprosto v pohodě. Všichni se k němu chovají skvěle. Je to tak nějak normální. Kluk, asi osmnáctiletý, umí plynně česky, má českou holku, je to Čech. A všichni ho tak berou. Zaplaťpánbůh.
Podle aktuálního průzkumu agentury STEM by sousedství Vietnamců tolerovalo 40 procent Čechů.
O víkendu dávali v televizi Gran Torino, skvělý film s Clintem Eastwoodem, o xenofóbním dědkovi, jenž objevil kouzlo Asiatů. Přijde mi, že podobné xenofóbní dědkovství postupně mizí i z naší země (i když těch 40 procent není zrovna bomba).
Ve Vestci bydlím asi patnáct let. Nepamatuji si, že by tam Vietnamec něco provedl. Tedy kromě mého souseda, vietnamského Pavarottiho, který si každé ráno zpívá tak nahlas a s takovou vervou, že by to klidně šlo klasifikovat jako trestný čin.
Vestec je Vietnamci mimořádně oblíbený, protože leží pár kilometrů od Libuše, kde se nachází vietnamské epicentrum celého Česka, tržnice Sapa.
Jak známo, tam seženete úplně všechno, od levných letenek do Saigonu přes raritní svítící akvarijní rybičky třeba až po polomechanický prut, na které rybičky můžete chytit, když už vás bude štvát, že svítí celou noc.
Mimochodem, v Sapě je skvělá restaurace, kterou doporučuji všem. Exkluzivní maso, nejlepší orientální chutě naprosto vybočující z klasické čínského "fast-food" modelu - všechno chutná tak nějak lépe.
U některých stolů v tom podniku je vidět, jak jsou Vietnamci pro Čechy užiteční - a naopak. Okolo vás tu na byznys schůzkách klábosí "naši" s "nimi".
Tamhle řeší nové kasino, vedle u stolu zase zástupce dlaždičkové firmy nutí panu Hu co nejvíce dlaždiček, protože pan Hu je podle zástupce přece nutně potřebuje "nejen v koupelně, ale úplně všude". Pan Hu se jako správný vietnamský obchodník vzpírá, lamentuje, diskutuje, lámanou češtinou vysvětluje, že pokud "víc dlaždiček", tak přece "míň za metr"! Jinde sedí český pojišťovací agent, pravděpodobně zaměřený jen na Vietnamce. Trochu slizce leze (očividně bohatým) asijským protějškům do všech otvorů. Vietnamsky se uklání, vietnamsky pije čaj, vietnamsky se směje, umí i pár vietnamských slov, třeba "smlouva", "podpis", a tak.
Jakoby si Češi, tak nějak pragmaticky, po svém, aby z toho taky něco měli, na tenhle "národ v národu" pomalu zvykali. Pomalu, ale jistě.
Postupem dlouhých let různorodě tiché xenofobie navíc začínáme oceňovat nejen ekonomické možnosti ohromné komunity, ale snad i vietnamskou pracovitost, slušnost, pokornost. Vždyť kde koupíte v deset večer ve vesnici u Žamberka rohlíky a ještě se na vás smějí? Vietnamská večerka je otevřená vždycky.
Žijí uvnitř vlastního světa, nikoho neotravují, nedělají nepořádek, nekradou, nic neničí, máloco je rozhodí. Když jim nějaký idiot nadává do žlutých, protože to je jednoduché, raději se usmějí a neřeší. Pokud se jim nemícháte do jejich věcí, jste jim u zadku.
Samozřejmě, část z nich pořád obchází zákon, z napodobenin adidasu přešla hlavně na pěstování trávy, a to ve velkém.
V procentuálním vzorku "na hlavu" ale zločinnost Vietnamců rozhodně nepřevyšuje kriminalitu Čechů, naopak (stejně je to s nepřílišnou ochotou platit daně).
A když už jsme u té trávy, každý druhý Čech podle statistik EU alespoň jednou za život vykouřil jointa, pro současnou tuzemskou liberální společnost existuje asi tak milion horších zločinů, než je pěstování kytek.
Přesto se mladí Vietnamci, kolem osmnácti, dvaceti let, podle průzkumů cítí stále znevýhodňováni. Nemají prý takové možnosti (třeba při hledání zaměstnání) jako Češi. I když už v podstatě Čechy jsou - umějí jazyk lépe než mnoho místních, mají česká jména, znají českou historii, kulturu, mají české kamarády i partnery. Je škoda, že se tu pořád necítí jako doma. České přizdisráčství ale mizí, věřím tomu.
Dvacet, pětadvacet let jsme si zvykali, teď je na čase si přiznat: co Vietnamec, to Čech. Smiřme se s tím, mějme své Vietnamce konečně rádi. Mohli jsme totiž dopadnout daleko hůř.
