Že máme krizi tradičních stran a boom politických subjektů netradičních, jakýchsi "nestran", je už skoro samozřejmost, nad kterou nikdo neomdlévá. Kdo ještě vůbec uvažuje o pravici, středu a levici (ba snad o konzervatismu, liberalismu a socialismu), je stále častěji vyzýván, aby se vrátil do neandrtálských jeskyní nebo se rovnou vyšplhal zpátky na stromy. Nová doba si žádá nová hnutí a univerzální charismatické lídry.
Člověka skoro pobaví, když se politologové vyškolení klasickou literaturou o státu ublíženě pohoršují, že prezident Miloš Zeman zvedá více či méně populistická témata: boj proti korupci a rozkrádání, proti nezaměstnanosti a za prorůstové investice i volební reformu generující "dobré osobnosti" a akceschopné vlády. Politologové jsou na mrtvici také a především z toho, že prezident hovoří přes hlavy poslanců (potažmo profesionálních politiků vůbec) přímo se "svým lidem", když už ne po habsbursku k "mým národům". Čímž z pluralitní soutěže politických stran - a tedy z parlamentní demokracie - vyrábí "poloprezidentský" systém. Jakousi neparlamentní nedemokracii.
Jenže právě tendence, které se vposled promítly do Zemanových tezí, nejsou dílem aktuálních slov z Hradu ani ďábelsky uklohněných záměrů, ale partajní reality. Jsme už dlouho svědky hluboké krize politických stran a zastupitelské demokracie - a vůbec ne pouze v Česku (stačí vzpomenout italské "grillini", kteří otřásli tamní politikou). A už dlouho se do stranami fakticky vyprázdněného prostoru - a jakoby mimo pravolevou osu - logicky hrnou různé "zemanismy", které hlásá velké množství uskupení s politickými ambicemi (a finančním kapitálem) i náhodné shluky naštvaných občanů.
Všichni dobří dobráci
Začalo to před volbami 2010. Marketingový projekt TOP 09 vyfabrikoval "dobrou osobnost" z plebejsky rozšafného šlechtice Karla Schwarzenberga, který si to měl rozdat s korupcí (po potratovém auditu na Jiřího Čunka!) a se státním zadlužením, přičemž stát byl líčen jako "odpovědná domácnost". No, nevolte to! I když už víme, jak to s řadou skutečných domácností pod ministrem Kalouskem nyní vypadá.
Zvedlo se hnutí vyškrtávačů čelných míst stranických kandidátek, aby byly "špatné osobnosti" nahrazeny "dobrými". To se tedy povedlo. Stačí si přečíst podle abecedy naše současné poslance a musíme dojít k jedinému závěru: dobrák vedle dobráka.
Věci veřejné byly produktem těchto nálad, na nichž se snaží plout i poté, co véčkaři pomohli Nečasově vládě protlačit řadu asociálních "kalouskiád", rozpadly se a jejich valná část skončila v opozičních řadách. Soudně očištěný Vít Bárta (zcela nevinný podmazáváním svých poslanců, ocitnuvších se - všichni to chápeme - ve veliké nouzi) učinil slavný comeback do čela své "strany přímé demokracie" a internetových šarád. A chytá dnes druhý dech v boji proti dinosaurům a za všeobecnou láci každého druhu zboží, které švarný český lid nutně potřebuje k obživě. Je to velmi důvěryhodné.
Roztrhl se pytel s moralizujícími podnikatelsko-politickými subjekty, jakými jsou Pozitivní evoluce Karla Janečka, ANO 2011 Andreje Babiše, Úsvit Tomia Okamury (se zjevně zastřešujícími ambicemi) a do jisté míry i Strana práv občanů- zemanovci (SPO-Z). Prodchnuty jsou manažerským duchem "věcných řešení", jak je mohou chápat pouze funkcionáři kapitálu. Občas někdo z těchto "obrodných proudů" zašilhá na jedné straně k dosud pohrdané lůze (Holešovská výzva) a k chaotům v jejich čele (Slávek Popelka), na straně druhé pak k ekonomům takřka libertariánského anarchokapitalismu (například k Pavlu Kohoutovi, jejž plně charakterizuje, že od pádu amerických hypoték v létě 2007 ještě nevyprodukoval ani jednu pravdivou makroekonomickou prognózu).
Tři oříšky pro elitu
Psát programy hnutí a stran - a tím spíš zcela nestandardních - je obtížné, nudné a zavádějící. A chytat je za každé druhé slovo bylo by nefér. Uvedu jen tři zásadní a velmi vážné omyly, jichž se tyto subjekty podle mého názoru dopouštějí v praxi.
První omylem je představa, že stát - a de facto tedy i vnitřně rozpornou občanskou společnost - je možné a nutné "řídit jako firmu" (jak řekl Andrej Babiš, který - spolu s jinými podnikatelskými lídry obdobného ražení - řídí vlastně jako firmu již své hnutí). Tato vize se velmi podobá idejím některých socialistů 19. století, kteří došli k tomu, že proměna společnosti v jedinou továrnu uskuteční sociální spravedlnost. Měla totiž podle nich nahradit "vládu lidí nad lidmi vládou lidí nad věcmi", dát - jak je i dnes neustále omíláno - vale ideologiím a věnovat se jen a jen "věcným řešením". Tuto myšlenku později využily a zneužily ruzné diktátorské režimy 20. století. Demokracie je totiž buď amatérská, lidová, sociálními zájmy poháněná, spontánní a z hlediska technokratů neustále "věcně" chybující - anebo není vůbec. Ve firmě se nehlasuje, "firemní koncept" strany a státu je nedemokratický.
Druhý omyl spočívá v pohrdání politikou jako zvláštní oblastí sociálního jednání, tedy v předpokladu, že podnikatelé - "cesťák" Okamura, "bezpečák" Bárta, agrobyznysmen Babiš nebo finanční spekulant Janeček - by měli, mohou a vlastně musí vzít politiku do vlastních rukou. To je velmi nebezpečné pro celou společnost i pro samotné vlastníky kapitálu. Politika - coby svébytná sféra zprostředkování různých zájmů - funguje totiž jako val: v kritických dobách sociálních explozí a konfrontací chrání společnost před totalitními strukturami korporací, ale zároveň i tyto korporace před společností. Přímé převzetí odpovědnosti podnikatelskou elitou - jakkoli mravně vyfutrovanou - posunuje tuto elitu do nezáviděníhodné role někdejších vládnoucích aparátů "komunistické" éry: všechny úspěchy mohla by si sice připsat na své konto, ale také veškerou vinu za všechny, ale úplně všechny pády a potraty. Chtějí se snad podnikatelé bez "arbitra na obláčku" (státu) ocitnout v roli nahých v trní a kůlů v plotě? Chtějí být první na ráně?
Omyl třetí možná ani není omylem, ale výronem sebestřednosti a malého vhledu do širší - třeba jen evropské - politiky. Ve víru vleklých krizových jevů ekonomické, sociální a politické povahy, které mnoho pozorovatelů srovnává s třicátými léty dvacátého století, dovolil Andrej Babiš nazvat své hnutí Akcí nespokojených občanů (ANO 2011). Zřejmě nikdy neslyšel, že Akce národní obrody (ANO) tvořila za druhé republiky a protektorátu jednu ze dvou nejvykřičenějších fašistických organizací v této zemi (vedle známé Vlajky). Tomio Okamura zase dopustil pro svůj politický subjekt název Úsvit, ačkoli z denních zpráv je i všem Čechům známo, že řecký Zlatý úsvit je bezpochyby hnutí pravověrně nacistické.
Čeho dalšího si ještě nevšimli, nevím. Jsem si však jist, jak to dopadne, povedou-li slepí slepé: všichni v jámu upadnou.
