Když byl před týdnem odvolán ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, prohlásil ombudsman Pavel Varvařovský, že už přestává "některým věcem okolo sebe rozumět". Taková slova se obvykle říkají, když už tomu, co se děje, rozumí opravdu každý. Ale nelze to říci nahlas, aby se honosná stavba režimu nezhroutila jako domeček z karet. Je nutné šířit jen jako anekdotu fiktivní proslov premiéra k propouštěnému ministrovi: "Lepší je prohrát volby, než sedět v base. Čemu na tom nerozumíte, Pospíšile?" Čemu na tom nerozumíte, Varvařovský?
Ombudsmana nyní možná čeká kauza ještě (ne)pochopitelnější. Posvítí si prý na veřejnou službu, která "má charakter nucené práce", a tudíž jde o "novodobé nevolnictví". Alespoň to tvrdí Akční spolek nezaměstnaných (ASN), jenž vyvíjí činnost od srpna 2010 a považuje se za hnutí.
Vím dopředu, co budou naši Drábkové chrlit. Připomenou, že koncept sociálního státu (welfare state) nahrazují leckde státem pracovním (workfare state) i sociální demokraté. Zdůrazní, že v "sociální síti" člověk leda uvízne, zatímco "trampolína" ho katapultuje zpět do pracovního procesu. Fráze "aktivní politika zaměstnanosti" vychází právě z této "trampolínové filozofie". Možná se zase dozvíme, že je třeba obyvatelstvo "naučit chytat ryby" a ne jim je rozvážet domů. Ať se přičiní...
Tohle kdysi vypadalo racionálně, ba vznešeně. Ale byl to už obrat od chápání nezaměstnanosti jako systémového - jedincem nezaviněného a neovlivnitelného - sociálního neštěstí k docela jinému pojetí. K tomu, které "nemakačenky" (nezaměstnané) trestá bezmála jako darmožrouty, a to i za strukturálních krizí, s nimiž nehnou ani summity globálních elit.
Chopí-li se toho ombudsman Varvařovský, nebude tedy mít lehkou práci. Nebo ano? Vždyť česká úprava veřejné služby - veřejných prací nezaměstnaných - je skutečnou karikaturou jakékoli "trampolíny". Podobá se policejnímu přístupu k "nebezpečným vrstvám", jak se jim říká ve Francii, kde jsou pro jistotu dislokovány do - jiný tam běžný termín - "nebezpečných čtvrtí".
Nerozumím, tudíž chápu
Při veřejné službě neplatí zákoník práce, nevzniká nárok na nemocenskou a pracovní úraz není pracovním úrazem s nárokem na odškodnění. Ale hlavně: pracovní úřady přecházejí od hledání placené práce pro lidi k donucování těchže lidí k práci bezplatné pod hrozbou ztráty sociálních dávek. Ti, kteří si často celý život platili sociální pojištění, musejí si navléknout zdálky viditelné vesty - je to pro jejich bezpečnost - s nápisem "Veřejná služba". Stigma. Zářící cejch pro "spodinu".
V Listině základních práv a svobod, které od 1. ledna 1993 "zaplevelily" (Václav Klaus) Ústavu České republiky, jasně stojí: "Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám." Výjimky se vztahují jen na trestance a pracovníky náhradní vojenské služby, která u nás již neexistuje. Na všechny občany ji může zákon vztáhnout pouze v případě živelní pohromy a podobných katastrof. Možná chtělo Drábkovo ministerstvo říci, že takovou katastrofou je sama nezaměstnanost. A celý společenský systém, v němž miliony lidí v hučícím kotli konkurence stále propadají přes rošt.
Alexandr Solženicyn se v Souostroví Gulag rozhořčil, že Maxim Gorkij byl jediným ruským spisovatelem, jenž ve svém díle oslavoval otrockou práci. Ten hrozný režim je už za námi. Biblí nové svobodné éry je nám déle než dvacet let Hayekova varovná Cesta do otroctví. Tu knihu by prý měl - podle jejího překladatele a jednoho z dirigentů privatizací devadesátých let Tomáše Ježka - "číst každý, aby měl jednou provždy jasno".
Četl jsem ji. Ale - tak jako ombudsman Varvařovský - "přestávám některým věcem okolo sebe rozumět". A asi jim tedy už rozumím docela dobře.
