Karel Schwarzenberg nedávno vyjádřil nelibost, že se v Česku pořád diskutuje o tom, proč nějaký ukradený - třeba církevní - majetek nevydat. Z jeho řeči vyplynulo, že v normální zemi má jít přece o to, jak majetek vydat. A potom se radovati, že všechno je, jak má být.
Z tohoto úhlu pohledu tedy všechno není, jak má být. A hned tak nebude. ODS najednou na adresu návrhu zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - tedy na adresu takzvaných církevních restitucí - utrousila, že ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny je zavalen připomínkami, které do června nestihne projednat. A levicová opozice zavětřila v dané kauze nálož, s níž by mohla Nečasovu vládu odpálit ze Strakovky. Vždyť z pěti "volných radikálů" - jak nazval "nezaklubované" poslance fyzikálně vzdělaný premiér - dělá se prý z církevních restitucí nevolno určitě aspoň třem.
Myslím, že ve skutečnosti panuje zděšení přímo na sekretariátech vládních partají, jaký bič si to - a přímo před očima z podoby proškrtávané společnosti - na sebe upletly. Který rarach je ponoukl?
Jen výčet té majetkové reorganizace a obrovského transferu bohatství bere dech. Chtějí vydat církvím majetek za 75 miliard korun. Kromě dosavadního přímého - postupně se snižujícího - "vydržování" církví státem, které bude v běhu ještě sedmnáct let, jim má být do třiceti let vyplaceno 59 miliard navýšených o inflaci. Počítáme-li průměrný meziroční růst inflace ve výši 2,5 procenta, pak na církevní konta úhrnem přiteče 106 miliard korun. Pro srovnání: letošní celoroční schodek rozpočtu České republiky má dosáhnout 105 miliard (a tempo jeho růstu se právě zdvojnásobilo z březnových 23 miliard korun na téměř 45 miliard koncem dubna).
Už jenom tohle by byl účinný politický klacek opozice na vládu, která v době odříkání - údajně všeobecného - zabředla do tak rozšafné velkorysosti vůči služebníkům božím. Ale to není všechno. I když odhlédneme od právního názoru, který samotný princip privátního vlastnictví církvím v této zemi vůbec upírá, a i když naopak přihlédneme k právnímu standardu evropskému, jenž zvláštnosti českých dějin nereflektuje, máme tu stejně nálož větší než malou.
Vůbec například nelze pochopit, proč autoři zákona připouštějí jen inventarizaci ex post, tedy soupis nemovitostí až po vydání. Jestliže jsou pozemkové knihy tak přesné a spolehlivé, jak o tom také mluvil Karel Schwarzenberg, nic nebrání takový soupis zpracovat předem, nejpozději do roka a do dne. A - řekli by staří Chodové - "hin se hukáže". Nebo se právě nemá a nesmí ukázat?
Rozum stojí nad faktem, že za základ výpočtu ceny pozemků slouží hodnota jednoho hektaru, tedy většinou té nejdražší stavební parcely, a navíc v aktuálních cenách. Nejenže se o něčem takovém žádným jiným restituentům u nás nikdy ani nesnilo. Je zřejmé, že samotná cifra 59 miliard je podrazácké hausnumero, téměř již dokonaný zločin, zvaný už i v angličtině v ryze českém významu tunneling. Však již dávno vzniká plno akciových - majetkově nečitelných - realitek (zpravidla alespoň tři sídlí v jednom baráku), od nichž hrozí, že skutek bude dokonán.
Nebo ne? Velmi se mi totiž ulevilo, když jsem se dočetl, že předsedou dozorčích rad pěti takových firem je už pomalu pátý rok - od vyhlášení "majetkového narovnání s církvemi" Topolánkovou vládou na podzim 2007 - sám Karel Štícha, ekonom pražské arcidiecéze. Je to pod kontrolou...
