Co si lidé pamatují

Domácí
31. 1. 2013 18:30
Snímek hořícího tanku během srpnové invaze roku 1968.
Snímek hořícího tanku během srpnové invaze roku 1968.

Pro mnohé je šokem fakt, že dnes - podle agentury STEM - nejvíce Čechů za posledních 20 let vnímá minulý "komunistický režim" jako lepší nežli ten současný. Uvozovky jsou namístě, protože ne ve všech zemích sovětského bloku vládly komunistické strany podle jména, s přívlastkem, k jehož odstranění je tak často vyzývána současná KSČM; po Maďarské straně pracujících anebo Polské sjednocené dělnické straně nežádal atribut "komunistická" ani Stalin. Samy se tyto režimy nazývaly "lidovými demokraciemi", po roce 1968 pak "reálnými socialismy" - evidentně proto, aby se odlišily od Pražského jara, od československého pokusu o "socialismus s lidskou tváří". Nálepka není obsah.

Všechny ty "vlády jedné strany" navíc odsunovaly projekt komunismu do stále vzdálenější budoucnosti, na kterou nakonec kolovala jen spousta vtipů. Jeden z nich líčil plénum, na němž se nejmocnější soudruh nad nepřístojným chováním mládeže pozastavoval natolik nudně, že jeden ze starších soudruhů v sále usnul. Zatímco spal, přešla řeč k roztočeným kolům výroby, k rachotu pětiletek a pádivému růstu HDP. A lídr Nejvyšší za bouchání do stolu ukončil projev tuřím hlasem: "Soudruzi, já vám garantuji, že ještě tato generace bude žít v komunismu!" - "Dobře jim tak, chuligánům!" zvolal hlukem probuzený spáč.

Člověk hoří

Těch 32 procent našich spoluobčanů - každý třetí Čech pokládá minulý režim za lepší - si zdaleka nevzpomíná jen na to, že bylo tenkrát také veselo. Lidé si prostě pamatují, co většinou zcela uniká časopisu Paměť a dějiny, který vydává ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů, jenž se měl původně jmenovat Ústav paměti národa), a co naopak bere na vědomí čtvrtletník Soudobé dějiny, vydávaný Ústavem pro soudobé dějiny Akademie věd ČR: že totiž "komunistické" čtyři dekády nebyly z jednoho kvádru. Že masový teror trval zhruba jednu pětiletku a totalitní diktatura nanejvýš 15 let. Že období "přituhnutí" střídaly časy "tání". A že se zde strhl i jeden světoznámý reformní experiment, proti němuž bylo nutné zmobilizovat tisíce tanků a půlmilionovou armádu. Považme, na nás! A že v tom temnu - mezi nekomunisty i komunisty - existovalo také velmi mnoho víry, naděje, lásky i odvahy.

Rok 1968 nebyl periodou konzumní mládeže, která si chodila na poštu pro "zápaďácké" propriety od bohatého strýčka z Ameriky, ani starých antikomunistů, kteří spílali z oken "bolševikovi" - jak to líčí Jan Hřebejk v populárním filmu Pelíšky (natočeném podle povídek Petra Šabacha Hovno hoří). Tehdy by KSČ vyhrála svobodné volby, kdybychom se je Kremlu pod nosem odvážili uspořádat. A to, co pak hořelo, nebylo hovno, ale Jan Palach. Neexistuje nic tak bytostně protikladného povrchnímu konzumerismu nežli ten lidský "hořící keř".

Jistota vítězí

U hřebejkovské generace jsme zřejmě svědky přenosu hodnot, které zažívala až ona sama v období normalizace, toho formativního času pro myšlení a prožitky oné generační kohorty. Nejen Václav Havel psal o té době již jako o "posttotalitní" a nanejvýš "neostalinské". Kolektivistický exteriér veřejného prostoru (podniků, schůzí, pseudobvoleb a kvazimédií) byl tehdy sklouben s privátními interiéry bytů a chalup, čím dál nadupanějších "zápaďáckými" artefakty. Jeli v tom všichni: řezníci, nomenklaturní aparátčíci, zelináři, veksláci...

Po nějakém komunismu nikdo ani nevzdechl. A přes peripetie marných "souborů opatření", které měly zvýšit ekonomickou efektivitu systému, spělo se k poměrům současným, efektivnějším, v nichž privátní vlastnictví "budiž svato" - a nejen shora trpěno výměnou za mlčení. Od řečí o přestavbě k reálné transformaci. Proto nakonec ten samet, o němž se jako o revoluci skoro už ostýcháme mluvit. Dobyli snad Pařížané zvoněním klíčů Bastilu?

Lidé si ovšem pamatují jevy daleko prostší. Třeba rekreace, dobrou lékařskou péči, závodní stravování. Družstevní byty i velké paneláky, které svého času znamenaly pokrok, vytrhly mnoha mladým rodinám trn z paty a vyrostl v nich nejeden sečtělý disident. Pamatují si vánoční pohodu s jistotou, že za rok budou tytéž svátky naprosto stejné. V naší nejisté době, kterou sociologové nazývají dobou "tekutou", tonoucí se holt stébla chytá. A jistota vítězí.

Autor: Martin HekrdlaFoto: ČTK , Montáž Jonáš Vokálek (TÝDEN.CZ)

Další čtení

ilustrační foto

POČASÍ: Víkend bude kritický. Rozkvetlé stromy projdou zkouškou mrazem

Domácí
4. 4. 2025
ilustrační foto

Muž ubodal ženu přímo na náměstí. Uhrál to na nepříčetnost způsobenou drogami

Domácí
4. 4. 2025

Mendelova univerzita v Brně má zařízení na zpracování gastroodpadu z menzy

Domácí
3. 4. 2025

Naše nejnovější vydání

TÝDENInstinktSedmičkaINTERVIEWTV BARRANDOVPŘEDPLATNÉ