Můžete se stokrát snažit, ale když přijdete domů, kde se zrovna odehrává mejdan šestnáctiletých stvoření, celkem rychle zjistíte, že to nejlepší, co můžete v daný moment udělat, je sebrat se a odjet co nejrychleji na chalupu. Mně se to stalo před týdnem.
Když jsem pak házel věci na běhání do auta, vzpomněl jsem si, že jedna ze studií o takzvané ztracené generaci (lidé narození po roce 1990) začínala větou: "Rodiče se vždy snaží jít s dobou, ale povětšinou platí, že jsou jen trapní." A já jsem měl díky svému dítěti tu čest prožít smysl oné věty naplno.
Zatímco jsem zavíral dveře od auta a z domu slyšel zpěv Guns N' Roses, pomalu jsem si vybavoval i další myšlenky ze zmíněné studie. Jeden z jejích závěrů mimo jiné zněl, že díky internetu a snadnému způsobu stahování současní mladí lidé nemají tak velké hudební vzory jako jejich rodiče. Nebo si to můžeme říci jinak. Dříve bylo vždy pár zpěváků, kteří měli schopnost nejen prodat miliony desek/kazet/cédéček, ale i naplnit sportovní haly. Michael Jackson ovládal hudební scénu vlastně po celá osmdesátá a devadesátá léta. Když dnes přijedou do Prahy na koncert hvězdy šedesátých nebo sedmdesátých let, mají vyprodáno.
Ale lidé ze ztracené generace nic podobného nemají. Každá partička uctívá svoji celebritu, ale je jen velmi málo těch, které by byly přijatelné napříč populací. Je jen málo těch, u nichž nepochybujete, že budou na špičce showbyznysu i za pár let. Martu Kubišovou nejenže lidé znají podle jména, ale umějí si k ní přiřadit i konkrétní písně. Dokážou si ji spojit (jistě i díky značně pohnutému osudu) s konkrétním příběhem. Její oznámení o konci kariéry a vydání posledního alba je třeba brát vážně.
Na rozdíl od řady jiných kapel, jež touto cestou jen zkoušejí zvýšit prodeje svých desek. A právě proto jí v čísle věnujeme takovou pozornost. S novou generací souvisí i naše další téma. Jde o příběh rodiny, která podlehla fenoménu videa na internetu. Všichni svorně pracují na tom, aby se z devítiletého Michala stala hvězda. Jejich ochota udělat pro slávu vlastně cokoli je - diplomaticky řečeno - zajímavá. Jak ale asi bude tomu chlapci za pár let, až se bude dívat na svou současnou produkci? Doba je prostě jiná, v lecčem divoká.
Ale abych nezapomněl. Pořady, které TÝDEN připravuje pro středeční vysílání televize Barrandov, se postaraly o rekordní sledovanost. Zvláště velkou radost jsem měl ze dvou: Takhle si tu žijeme a Vlivní s Alex Mynářovou. Nejen z tohoto pohledu to byl dobrý týden.
Přeji vám hezké čtení a příjemný prodloužený víkend. Jo, a když jsem se vrátil, bylo doma uklizeno. To také potěší.
Autor je ředitelem redakce časopisu TÝDEN.
