Očima Ivana Motýla
Denně umře deset komunistů. To je málo

Každý den v Česku umře asi deset komunistů, takže deset straníků vypustilo duši i v úterý, v den slavného výročí takzvaného Vítězného února. Na trvalé udržení demokracie v českých zemích ale kupodivu nestačí ani tahle denní porce smrti.

Komunistická strana, která politický puč 25. února 1948 spunktovala, je i v roce 2014 nejpočetnější partají v zemi. Podle předsedy KSČM Vojtěcha Filipa má nyní strana zhruba 50 tisíc členů, zatímco na počátku loňského roku to bylo ještě 53 500 komunistů. Denně tak stranu, a s ní i svět vezdejší, opustí asi deset dušiček, teoreticky by tedy komunisté měli vyhynout asi za 14 roků.

Bohužel, v politice kupecké počty nemají místo a komunisté místo vymírání vlastně posilují. Do KSČM se totiž zhruba jeden člověk denně také přihlásí, takže strana ročně naroste asi o 360 nových členů. Za deset let to od dnešního dne tedy přibude nejméně 3600 nových komunistů, což je v Česku na politickou stranu velmi slušné číslo, vždyť například TOP 09 nyní vykazuje asi 3600 členů.

Komunisti už pronikli do vedení krajů, kam nasadili důstojníky pohraniční stráže, "rozhodnutím strany" doktory (držitele komunistického titulu RSDr.) i profesionální ideology minulého režimu, jakým je třeba Svatomír Recman, moravskoslezský náměstek hejtmana pro kulturu. Cíl je ale vyšší, návrat do vlády. Další z komunistických moravskoslezských radních, Josef Babka, mi dokonce nedávno řekl: "Narodil jsem se v Praze a do Prahy se chci znovu vrátit až jako člen vlády."

Když někdo po něčem hodně dlouho touží, obyčejně se mu to jednou splní. V loňských sněmovních volbách volilo komunisty 741 tisíc lidí, v roce 2010 si přitom komunisty v parlamentu přálo jen 589 tisíc voličů. Jedinou cestou, jak komunisty o ministerská křesla připravit, je tedy nový zájem občanů o věci veřejné a minimálně pětadevadesátiprocentní volební účast. S politikou přitom není nutné začínat přes současnou politickou scénu, zkuste to třeba přes dějiny onoho neslavného února z roku 1948.

Když už byla řeč o ostravských komunistech sedících na hejtmanství, tak zůstanu v Ostravě i v následující malé historické lekci nad komunistickým deníkem Nová svoboda z 26. února roku 1948. Ten totiž oslavil puč z předešlého dne oslavným titulkem: "Vítězství pracujícího lidu. A teď do práce!" A jiné heslo dne znělo: "Bijte reakci, rozdrťte zradu!"

O den později, 27. února 1948, už ze stránek Nové svobody čpěla nenávist vůči všemu a všem, kdo nejdou s komunisty. S nadšením deník například uvítal i první čistku mezi ostravskými novináři: "Protivládní štváči nepatří mezi novináře!" A ostrý úder byl zasazen i členům demokratických stran: "Lidovci a národní socialisté se ukazují jako věrní přisluhovači milionářů, šmelinářů a zbytků kapitalistů."

Ten den začalo v Ostravě i divoké znárodňování, zatím zákonně neschválené. Jen do konce února poslal ostravský akční výbor milicionáře do 45 hostinců a k dalším dvaadvaceti živnostníkům. Deník také vyhlásil boj všem posluchačům zahraničního rozhlasu, podobně jako před pár lety nacističtí okupanti Československa: "Jestli někdo vypráví svým známým, co slyšel včera v rádiu z Mnichova nebo z Londýna, pošlete ho na nejbližší stanici SNB. Tam se o všechny nepřátele republiky postarají."

Tož tolik něco z historie staré právě šestašedesát let, k níž se soudruh Filip i další komunisti dosud hrdě hlásí. Deset mrtvých straníků denně totiž stranu nezničí, neboť ta se chlubí i heslem, v němž vstávají noví bojovníci. Kdo se tedy nechce znova dožít znárodnění své oblíbené hospůdky, ten nesmí na komunisty jen nadávat u piva, nýbrž občas zvednout zadek a vyrazit k volbám. Ty do Evropského parlamentu se konají už v květnu a pověsti Česka jistě dost uškodí, když tuzemští voliči pošlou do Bruselu další hordu neostalinistů a velebitelů normalizace, bývalé pohraničníky a kádrové rezervy sovětského satelitu, v němž Leonid Iljič Brežněv držel stotisícovou armádu.