Pátečník Jaromíra Slomka
Dienstbier ve Varnsdorfu aneb Německá vlastní jména v češtině

Lingvistka Jana Matúšová (55), jež svou vědeckou kariéru spojila s Ústavem pro jazyk český, kde v letech 1986-2010 pracovala v onomastickém oddělení, přišla s monografií nazvanou Německá vlastní jména v češtině (Nakladatelství Lidové noviny, 318 stran). Je to poutavě napsaná popularizační práce stojící na solidních odborných základech.

Paní Matúšová rozdělila svou práci na tři oddíly: příjmení, místní jména a pomístní jména, tedy jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest. V první části jde cestou už dobře prošlapanou. Bez záslužné práce Josefa Beneše (1902-1984), jejímž titulem Německá příjmení u Čechů autorka záměrně nazvala tuto partii svého výkladu, a to i s onou fakultativní předložkou, by měla úlohu věru těžší. Beneš, jenž se publikace své zásadní monografie nedožil (vyšla až čtrnáct let po jeho smrti, protože komunističtí hlídači vědy, kultury a vlastně všeho se báli ji vydat, prý v obavě, "aby se toho nechopili sudeťáci", jak si lingvista posteskl krátce před smrtí na přednášce v Kruhu přátel českého jazyka), německá příjmení českých nositelů roztřídil a vyložil.

Z jeho poznatků paní Matúšová vychází, čerpá však i ze zdrojů, jež docent Beneš ve své době k dispozici mít nemohl, například z internetových stránek www.kdejsme.cz. A věnuje se i dalším otázkám, jež s tématem souvisejí, třeba kuriózní "očistě německých a maďarských příjmení" (řešeno dobovým jazykem) po skončení druhé světové války. Ano, sotva se stal německý protektorát minulostí, z Fischerů se náhle stávali Fišerové, z Müllerů Milerové, ne-li rovnou Rybářové a Mlynářové. Budiž připomenuto, že i za války si lidé v "Böhmen und Mähren" měnili příjmení "směrem k češtině", jen v Praze to v letech 1940-1944 bylo 71 případů, "směrem k němčině" tehdy tamtéž 184 případů (z toho ovšem nelze vyvodit, že na jednoho vlastence připadali skoro tři kolaboranti, důvody byly různé, dnes už nedohledatelné). Navzdory poválečným změnám, státem podporovaným (ač Gottwald, Fierlinger a další pacholci nešli příkladem a svá německá příjmení si ponechali), se systém "příjmení německého původu (...) u Čechů zachoval téměř v úplnosti".

Poválečné finanční úlevy při změně příjmení vedly praktické Čechy k tomu, aby se - laciněji než jindy - zbavili hanlivého dědictví. Z Brebty se stal Prošek, z Klacka Klaček, z Knedlíka Sova, z Lenocha Lněnička, z Ocáska Očásek, z Vošousta Vitouš atd. I nositel příjmení Slon prý tehdy požádal o změnu, stal se z něho Silon.

Podobně systematicky jako příjmení vyložila autorka místní jména (1. K historickému vývoji a stavu německých místních jmen, 2. Německá místní jména v podmínkách česko-německých jazykových kontaktů, 3. Místní jména v kontextu národnostních a politických poměrů 19. a 20. století, 4. Jazykové postupy použité při bohemizaci německých místních jmen, 5. K současnému stavu), byť pominula Haidu, (někdejší?) německé jméno města Nový Bor. Podobně mlčky přešla v oddílu Pomístní jména jednu kutnohorskou kuriozitku: říčce Vrchlici říkají místní dodnes "německy" - Pách.

Hořké je konstatování v kapitole Možnosti výzkumu pomístních jmen v současné češtině: "Od roku 2009 nebyla projektu Slovník pomístních jmen v Čechách (pod vedením právě Jany Matúšové, jež se výzkumem pomístních jmen po léta zabývala, vyšlo v letech 2005-2009 pět sešitů, což je ovšem stále jen začátek abecedy, dospělo se k Bra-Buc, pozn. J. S.) udělena finanční podpora ze strany Grantové agentury ČR, která by zajistila jeho další zdárné pokračování. Přesto se na heslech pracovalo ještě do roku 2011 a vznikla poslední hesla od B- a velká část hesel od C-. Od roku 2012 jsou práce na projektu v útlumu." Tolik zbytečností už bylo ze státních peněz zaplaceno, a na toto bez přehánění epochální dílo české lingvistiky peníze nejsou. Kocourkov.

P. S.
O Varnsdorf, uplatněný v titulku této glosy, zavadila paní Matúšová ve svém výkladu dvakrát, poprvé ve výčtu našich největších měst "se jménem německého původu", podruhé v souvislosti s komponentem "-dorf" (ves): ten prý v případě Varnsdorfu (a ještě v případě Valdorfu na Domažlicku) "může překvapit". Naopak jméno Dienstbier se do knihy nedostalo, přestože patří už třetí desetiletí k velmi známým - bez ohledu na nízký počet jeho nositelů, v tom je mu blízké třeba jméno Pohlreich, do výkladu rovněž nezařazené), navíc se stalo i objektem lidové etymologie. Tak jindy?