O tom, že se bratři Josef a Karel Čapkové věnovali ve své tvorbě - každý po svém - také dětem, se dobře ví. Velkorysá výstava zahájená 5. listopadu v Kutné Hoře (potrvá do 12. března 2017) tuto významnou část jejich díla rekapituluje a zčásti i objevuje.
Literární práce obou slavných sourozenců, adresované dětským čtenářům, nejsou početné ani rozsáhlé, zato stále živé. Přežily autory, přežily století, v němž vznikly. Jde hlavně o Devatero pohádek, Povídání o pejskovi a kočičce a Dášeňku. Že po smrti obou vznikly ještě knihy Povídejme si, děti (JČ) a Vesele o lidech (KČ), je zásluha věrného čapkovského editora Miroslava Halíka, sami Čapkové tyto svazky nekoncipovali. Za knihami spíše než na výstavu půjdeme do vlastní či veřejné bibliotéky, případně do knihkupectví.
A pak je tu odkaz výtvarný. Karlovy fotografie a kresby v Dášeňce, především však velké množství olejů, pastelů a kreseb Josefových, zalidněných dětskými postavičkami. "S výjimkou Josefa Lady nenajdeme mezi významnými osobnostmi českého moderního umění malíře, který by zobrazoval děti tak často a s takovým zaujetím jako Josef Čapek," píše v pěkném katalogu kutnohorské výstavy její kurátorka Pavla Pečinková, spolehlivá znatelka Čapkova výtvarného díla, jež expozici společně s Richardem Drurym, v Čechách naturalizovaným a etablovaným Britem, připravila. A dodává: "Dětské motivy se uplatňují ve všech etapách jeho díla i ve všech výtvarných oblastech, jimž se věnoval: v kresbě, malbě i grafice, v ilustracích, karikaturách i ve scénografii. Zachycují rozzářené dětské oči i smutné pohledy malých žebráčků, bezstarostné hry i úžas nad tajemstvím nekonečného světa."
Shledání s dětským světem bratří Čapků je velkolepé. Výstavě, pro niž organizátoři vyčlenili šest sálů v Jezuitské koleji, dominují obrazy staršího z bratrů, známé i méně známé, pozornost návštěvníků přitáhnou i jeho ilustrace (mimochodem, ty notoricky známé z Povídání o pejskovi a kočičce v českých fondech nemáme, musely být do Kutné Hory zapůjčeny ze Slovenské národné galérie) a jistě též dekorační tkaniny podle jeho návrhů. Vedle olejomalby Žena s chlapcem, vytvořené v roce 1942 v nacistickém koncentračním táboře a již dříve vystavené, překvapí akvarel Dvě venkovanky s děvčátkem, vzniklý o rok později rovněž v Buchenwaldu - tento unikát dochovaný v památníku spoluvězně je posledním datovaným obrázkem Josefa Čapka.
Až do konce svých životů (jež nedospěly ani na pokraj stáří: Josef zemřel tragicky v osmapadesáti letech, Karla skolila choroba ve věku, kdy mu bylo o deset roků méně) si v sobě bratři Čapkové nesli intenzivní prožitek dětství. O jejich blízkosti mentální i fyzické už toho bylo napsáno i řečeno dost, víme, že bydleli i v dospělosti pod jednou střechou, pracovali v téže redakci. Jako dvojici spíše než jako dvě individuality (jimiž ovšem byli!) je vnímali jejich současníci. Když měl třicet let po Karlově smrti uvést svou vzpomínku Jan Zrzavý, řekl: "Abych vzpomínal jen na Karla, ne, to nemohu, protože Josef i Karel byli vždycky spolu." I pro manželky bratrů mohla být rezonance Josefa a Karla (a jejich sestry Heleny) občas nesnesitelná. Jarmila Čapková, vdova po Josefovi, si po letech poznamenala: "Když tři sourozenci byli pospolu, zajímali se vždy jen o sebe nebo o jiné z hlediska vlastního pohodlí."
Bratrsko-sesterská intimní blízkost uchovávala a prodlužovala v dětech venkovského lékaře jejich šťastné dětství, jež díky těmto neobvykle silným poutům neskončilo ani v době, kdy Helena a Josef (nikoli Karel) už měli své potomky. "Veliká byla hravost Josefa Čapka. Jako by neustále vyvažovala těžkomyslnou usebranost věčného poutníka k absolutnu," napsal po válce, když už bylo zřejmé, že Josef koncentráky nepřežil (svědectví o jeho smrti však neexistuje dodnes), František Halas. "Dětský svět je naším světem, ale je krásnější, plnější, podivuhodnější." To jsou slova Josefa Čapka z roku 1918. A Karel Čapek se o šestnáct let později, již jako zralý a světově proslulý autor, nebál přiznat: "I dnes jsem dítě, které má svůj tajný svět."
Název výstavy, na níž se setkáme i s cizojazyčnými vydáními Dášeňky či Povídáním o pejskovi a kočičce, parafrázuje slova Josefa Čapka z roku 1935: "Ty děti si ustavičně hrají: nikdy toho nebyly a nebudou nabaženy a též já nikdy toho nebudu syt." Kurátoři jako by se lekli slova "ustavičně", nahradili je slovem "pořád". Nemuselo to být. Čapkům stále dobře rozumíme.
