Kdo má dobrou vůli, dobře se i baví. Kromě kauzy David Rath, která je nepřekonatelná, se lze odvázat i církevními restitucemi. Při jejich protlačování sněmovnou Miroslav Kalousek bojuje proti - tak to na středečním jednání dolní komory formuloval - "demagogii zlodějů". Od ministra financí má takové obvinění velikou váhu, to přece každý musí uznat...
Ale každému nemusí být hned jasné, koho těmi zloději exšaman armádních tendrů a permanentní génius v odhadech růstu HDP vlastně myslel. Asi opozici, která ústy svých poslanců poukazuje na prolomení restituční hranice. Všimla si totiž, že předúnorové právní kroky - často navazující na pozemkové reformy Masarykovy republiky - byly zapsány do pozemkových knih až po tom "vítězství pracujících", uprostřed naplňování "generální linie výstavby socialismu" v totalitních bagančatech. Spláchnout se Stalinem i Masaryka a ještě vydělat "žluté kulaťoučké penízky" (Tolkien v odposleších) je vtipné. Žijeme však v době bavičů, nikoli moudrých komiků a klaunů.
Není to možná vůbec směšné (ostatně, jako mnoho bavičů), ale docela šílené, když má "náprava některých křivd" vyústit v mnohamiliardový dar nekonfesního státu církvím. Tady a teď. A protáhnout se penězotokem navýšeným inflací na dobu celé jedné generace. V době evropské krize.
Mezi ploty
"Vymknuta z kloubů, doba šílí," hlásala před čtyřmi sty lety Shakespearova postava z prken divadla Globe. Někteří naši poslanci se domnívali, že je chytá fantas, když policie obsadila sněmovnu kvůli projevu krabicového multimilionáře Davida Ratha. Jako kdyby přivedli loupežníka Klause von Alkum, nazývaného Obracečem číší. A že prý jinde ve světě to možné není, takový policejní stát.
Ale je. A v podobě ještě snad i důsažnější, vpravdě internacionálni, globalistické. Zatímco Rath deklamoval vlastní - řekl by Kalousek - "demagogii zloděje", v New Yorku za bílého dne přepadli italští státní zástupci tamní kanceláře ratingové agentury Standard & Poor´s. A prohledali je. Vyšetřují totiž okolnosti, které vedly "známou firmu" S&P ke snížení ratingu Itálie. Jen si to představte, občané a voliči! To už musel být tanec svatého Víta, protože kritéria podobných agentur a příčiny snížení ratingu Itálie (Řecka, Španělska, Portugalska, Francie atd.) jsou všeobecně známa.
Je to stejné, jako kdyby Lenka Bradáčová - nesmlouvavý "český Cattani" - vtrhla na ministerstvo financí a hledala tam důkazy o pravém důvodu opakovaného přestřelení růstu HDP v prognózách resortu. Vždyť pak se muselo "nečekaně" o to víc šetřit na výdajové straně rozpočtu a osekat brka i těm důchodcům a zdravotně postiženým. Nebyl to záměr? Mezitím by soud uvalil na Kalouska vazbu, aby neovlivňoval svědky, předky i zadky. To už by se snad zdálo divné i účastníkům hudebního festivalu Mezi ploty v Bohnicích. Ale kdo ví, vždyť ta naše doba je taková zvláštní...
Vědění impéria
Živým důkazem závažných změn psychického rázu se tento týden stal Martin Wolf, hlavní komentátor Financial Times a nositel řádu Britského impéria. Pamatuji si ho z poloviny devadesátých let, kdy vášnivě hájil globalizaci proti levým redaktorům francouzského militantního měsíčníku Le Monde diplomatique. Debatoval odvážně, tváří v tvář, tělo na tělo. Od začátku finanční krize psal neméně odvážně kritické články jako mnoho jiných neoliberálů. Ale nyní najednou vyšlo černé na bílém: "Doposud jsem nikdy doopravdy nepochopil, jak taková krize, jakou byla ta ze třicátých let, mohla nastat," napsal tento magistr ekonomie, absolvent Oxfordu. A dodal při pohledu na současnou světovou ekonomiku: "Nyní už to vím."
Co přesně ví - a nejen on - vylíčil skvěle: "Jaký práh bolesti může ještě snést země v krizi? To nikdo neví. Co se stane, když nějaká země opustí eurozónu? To nikdo neví. A jestliže odejde Německo? To nikdo neví. Jakou dlouhodobou strategii uplatnit proti krizi? To nikdo neví. S ohledem na takovou nejistotu je, bohužel, panika racionální." (Financial Times, 5. června).
"Racionální panika", to tu snad ještě nebylo. Jde však skutečně o šílenství?
