Stát se zákazníkem Českých drah působí od minulého týdne směšně jako Exkurze do zoo. Ve stejnojmenné povídce Šimka a Grossmanna žádá doktor Zelí vrátného v zoo o slevu za vstupné. Muž za přepážkou ji odmítá poskytnout. "Nechci slevu zadarmo," pravil vychytrale doktor Zelí a položil na stůl stokorunu. Na dráze to se slevami funguje podobně.
V postavení doktora Zelí se od začátku října ocitli všichni majitelé slevových karet Českých drah s názvy In
Po vjezdu žlutých vlaků Radima Jančury RegioJet na české koleje zavedly dráhy masivní slevy pro všechny. Zákazník, který si za celé tři tisíce korun koupil roční kartu In 50, má teď cestu o pouhých 11 korun levnější než člověk, který systém drážních slev považoval za pitomost už dřív a kartu si pro jistotu nekoupil.
Pokud by chtěl zákazník vybavený kartou In 50 dosáhnout toho, aby měl slevu skutečně zadarmo, musel by na cestě mezi Ostravou a Prahou absolvovat 272 jízd za rok. Teprve od 273. cesty by se mu karta začala vyplácet.
Dosavadní slevová politika samozřejmě platí jen na lukrativních tratích, všude jinde se slevové karty docela hodí. Navíc dráhy ohlásily, že potrvá jen měsíc. Stejně ale zaráží povýšenost, s níž se železnice odvrátila od svých stálých zákazníků. Takto se k jejich postavení vyjádřil mluvčí Českých drah Radek Joklík: "Držitelé In-karty mají cenu vždy nižší než cestující bez zákaznické karty."
Pokud to tak dráhy skutečně vnímají a stavějí se tímto způsobem ke svým věrným, není důvod, proč by stejný postoj neměly zaujmout samy k sobě. Železničáři, jejich manažeři, pracovníci různých drážních institucí a ministerstva totiž také patří k držitelům In-karet. Platí za ně 250 korun ročně a mají díky nim zdarma cesty po celé zemi. Říká se jim režijky. Vlastní je přibližně dvě stě tisíc lidí.
Úspěšně se brání návrhu ministra financí Miroslava Kalouska, aby platili alespoň DPH z jejich skutečné hodnoty. Lze očekávat, že víc než tři tisíce korun by to nebylo. I toto jim je za těžko, ačkoli by se jim náklady vrátily přibližně už po osmi jízdách mezi Prahou a Ostravou.
Železničáři se dokážou postarat o svůj komfort a zároveň umějí pořádně zatočit se svými zákazníky. Vkrádá se otázka, jestli těch sedm tisíc spojů denně nevypravují především pro sebe. V tom případě by jim mezi Ostravou a Prahou mohly stačit tři páry vlaků a zbytek by mohli přenechat někomu, kdo to s železnicí myslí vážně.