Ta událost tehdy nehýbala národem, protože o ní skoro nikdo nevěděl. A přece měla pro naše dějiny zásadní význam. Není připomínána, oslavována, ba naopak: je docela zapomenuta. Co se stalo? Josef Jungmann po šestnácti letech končí svou litoměřickou štaci a vrací se do Prahy. Píše se 1. listopad 1815.
Ony časy jsou nám už obtížně představitelné v detailech, kontury však známe. Josef Božek předvádí ve Stromovce parostroj, na železnici si však Češi ještě počkají. Vlastní rukou umírá u Rožmitálu Jakub Jan Ryba a Napoleon to naposled zkusí u Waterloo. Karel Hynek Mácha je pětiletý, Tylovi je sedm, Havlíček se narodí za šest let a Smetana za devět. Pětatřicet roků musí uplynout, než přijde na svět Masaryk. České národní obrození je více sen než realita. Ale něco už se přece jenom děje.
Josef Jakub Jungmann, koktavý kluk z Hudlic u Berouna (jeho prostí rodiče se nedožijí hrdosti, že dali pražské univerzitě dva rektory, vedle Josefa i jeho bratra Antonína, lékaře), je právě v nejlepších letech, překročil čtyřicítku, s manželkou vychovává syna a tři dcery (dva chlapečky pochovali), v Litoměřicích učí na německém gymnáziu, jakém taky jiném. Už toho dost vykonal, napsal, přeložil i naučil, to hlavní ho teprve čeká. Tuší to? Pilně pracuje na Slovníku česko-německém, epochálním díle nakonec pětisvazkovém, monument je zdánlivě nad jeho síly (bez pomocníků by to nezvládl, bez grantů kupodivu ano), nicméně po třiatřiceti letech úmorné nádeničiny jej triumfálně dokončí. Význam lexikonu (kodifikoval a ustálil spisovnou češtinu) chápou už současníci, s radostnou a objevnou četbou tohoto jedinečného jazykového rezervoáru (120 tisíc hesel) nebudeme hotovi asi nikdy.
Sepíše a vydá také Slovesnost aneb Sbírku příkladů s krátkým pojednáním o slohu i Historii literatury české, do své smrti v roce 1847 vykoná pro rozvoj jazyka a písemnictví, tedy národa, tolik, že jeho zásluhy nemohou být zpochybněny (vlastně mohou, ještě v roce 1996 se o to pokusí jeden ambiciózní diletant v časopise Respekt, a tak nezapomenutelný Alexandr Stich musí vyrazit na obrozencovu kvalifikovanou obranu).
Ale zpátky do Litoměřic. Je středa 1. listopadu 1815, pan profesor se loučí s městem, kde si brzy našel mladou nevěstu a kde se definitivně rozhodl pro dráhu pedagogickou, ne právnickou. Míří do vytoužené Prahy, v pondělí mu začne školní rok na staroměstském gymnáziu, které, jak s údivem zjistí, je víc německé než litoměřický ústav, jemuž dal sbohem. Ve třídě má minimálně osmdesát (!) chlapců, často dokonce přes sto. Zakoupí se v ulici, jež jednou ponese jeho jméno, přilehlé náměstíčko taky, to bude navíc osazeno jeho bronzovým pomníkem.
Jeho vlastenecké aktivity sleduje rakouská policie. Krátce před smrtí si unavený Jungmann poznamená do Zápisků: "Přesazen byv z Litoměřic do Prahy co profesor rétoriky, vběhl jsem - jakožto známý český vlastenec - v tajné vyšetřování policejní, an každý Čech vládě podezřelý byl. (...) Měl jsem tři zvědače tajných srdce mého citů a domnění, ale mimo to, že vpravdě nebylo, co by ze mne vytáhnout zlého mohli, všickni tak hlúpě sobě vedli, že jsem jejich zámysl v tu chvíli uhodl." Cenzor Zimmermann se Jungmanna zeptá záludně, jak dlouho podle něho "ještě bude trvati to panování rakouské", načež ho lingvista odzbrojí: Modleme se, "aby trvalo věčně". Hrabě Deym je rafinovanější: "Je-liž pravda, pane profesor, dobrý Čech nemůže být dobrým, Rakušanem?" Zklamaně vyslechne: "Já jsem obojí, pane hrabě." Policejní komisař Konrad provokuje jakýmsi prohibitem, opatrný Jungmann prohlédne i tuto lest. Policajt tedy pošle prostořekou manželku - a zase nic. "Milostivá paní, zachovej nám bůh dlouho našeho císaře, on jistě lepší jest člověk nežli my všickni dohromady."
Setkání s agenty provokatéry znamenají pro Jungmanna novou a cennou zkušenost. Věříme jeho slovům, že poznal "tenkrát v krátké době svět lépe než předtím po léta". Inu, Praha.
Ale nepředbíhejme. Je 1. listopadu 1815 a všechno teprve přijde.
