Očima Martina Hekrdly
Ať žije republika!

Desetiprocentní rozdíl mezi Milošem Zemanem a Karlem Schwarzenbergem, mezi vítězem a poraženým přímých prezidentských voleb 2013, není zrovna výsledkem "o prsa", výsledkem těsným. Zeman získal navíc půl milionu voličů. Lid se vyslovil, že chce Českou republiku. A že ji chce reálnou, v dobrém i zlém. Že nechce Českou korunu s digitálně vyšlechtěnou aristokracií, která poskytne svatozář Kalouskově ždímačce.

Přehnaný soud? Herečka Veronika Žilková v televizi docela vážně lkala, že "lid si vybral lidového populistu" a ne kultivovaného šlechtice. Aby si nakonec povzdychla: "Česká republika bohužel krále mít nebude." Nebyla sama, kdo předváděl podobné duševní návraty do doby před celým stoletím, ne-li před osvícenské časy.

"Ať žijí herci!" volali jsme 18. listopadu 1989 v Praze na Národní třídě den poté, když TO tenkrát začalo. "Ať žije republika, hercům navzdory!" duní v mnohých z nás dnes. Dlouhá éra v této zemi, kdy umělec a intelektuál, vědec a novinář působili (a právem!) jako svědomí a páteř národa, totiž právě teď a tady - zhruba po třech staletích - skončila. Kdo přestal být svědomím většího celku, za jehož kvalitu nese zodpovědnost, může už jenom začít své vlastní svědomí zpytovat. A hecíři pružných beder se musí rozpomenout, že homo sapiens je také páteří vybavený obratlovec, jenž od přirozenosti čelí zemské - ale i panské - gravitaci.

Hlídací psi

Řada renomovaných médií se rovnýma nohama ocitla v roli "umělecké fronty" a "akademické obce". Miloš Zeman novinářům ironicky poděkoval, že jejich hysterické příběhy - od ukradeného kabátu členem Zemanova štábu až po angažmá estébáka na protiknížecí inzerci - dopomohly k tomu, že právě on vstoupí do Hradu hlavním vchodem.

To je nezáviděníhodná, velmi vratká pozice "mediální fronty". A škoda veliká. Zemana bude třeba hlídat, aby se neobklopil lidmi (všeho)schopnými, aby nezahájil českou válku proti "islámské anticivilizaci" na Středním východě anebo proti "nemakačenkům" na Šluknovsku. Kdo odteď bude "hlídacím psům demokracie" věřit, jestliže se v průběhu kampaně svými zubisky do téže demokracie - se stěží uvěřitelnou jednostranností - zahryzli? Skoro nikdo.
Václav Klaus si je v sobotu vychutnal: "Lid se nenechal zmást neuvěřitelnou mediální kampaní. Pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí." Vidět Klause, jak sarkasticky plesá, je vždycky smutné. Ale "oposmlouvě" navzdory ani on, ani Zeman za naše soužení nemohou.

Svobodný demokrat

Někdy je pravda i to, co vypustí z úst Petr Nečas. Nazval Miloše Zemana "standardním politikem", jenž se pohybuje po standardních cestách.

Ano! Je ovšem nutno dodat, že v liberálních demokraciích bývají takové cesty různé. A Zeman - jako řada levostředových politiků po celém světě - je vzdálen neoliberálům a blízký keynesovcům. Jejich injekcím, pákám a multiplikátorům, zkrátka, jejich zásahům do ekonomiky. V tomhle nemusí být pouhým rétorem, který chodí na vládu, aby ji udrnčel svou vyřídilkou. Jmenuje bankovní radu ČNB. A politika centrální banky vymezuje podmínky růstu i zaměstnanosti, erární pokladně. Bez centrální banky si žádná škrtvláda ani neškrtne.

Ještě uvidíme, jestli bude nový prezident levicovým politikem alespoň takto, ve "standardních" mezích. Nebo jestli naplní a rozvine, co napsal v knize Naše posttotalitní krize (1991), která ho vůbec dostala do sociální demokracie. Přestože se na jejích stránkách svěřil, že v "normální zemi" by byl liberálem ve stylu německých Svobodných demokratů. Ale protože prý v normální zemi nejsme, musí být demokratem sociálním. S těžkým srdcem...

Jedno je jisté (a i v tom měl Petr Nečas pravdu): Čechové si o víkendu zvolili svoji třetí výraznou osobnost po roce 1989. Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman jsou totiž těmi muži, kteří nejvíce poznamenali nejnovější vývoj této republiky. Republiky, která kupodivu stále ještě žije.