Očima Martina Hekrdly
Byla jednou sociální demokracie

Sledujme tyto poklidné sváteční dny pozorně. Jsou historické. Zhruba před dvaceti lety, v únoru 1993, začal v Česku raketový vzestup sociální demokracie tím, že si do svého čela - ať se nám to líbí, nebo ne - zvolila Miloše Zemana. Od roku 2003, kdy také ČSSD sestřelila téhož Miloše Zemana z jeho svízelného putování na Pražský hrad, začíná v partaji éra improvizací, stagnace, náhlých vzestupů a pádů. A na konci roku 2013, kdy budoucí premiér a šéf ČSSD Bohuslav Sobotka nutně potřebuje sestavit svůj koaliční kabinet, aby definitivně skasal plachty pučistům Michala Haška (spřaženým s týmž Milošem Zemanem), nastává trvalý sestup sociální demokracie v této zemi.

Samozřejmě, že podložím sešupu ČSSD není jen - ani především - kontroverzní osoba Miloše Zemana; sebearogantnější guru nemůže trvale zakrýt vnitřní prázdnotu žádného politického uskupení. Sociální demokraté se jako celek významně podíleli na vyprazdňování pravolevé osy v politice, která dříve umožňovala opozici chápat jako bezpečnou čekárnu na jistou moc. V čase moralizujícího pojetí politiky jako boje mezi slušnými a neslušnými, mezi dinosaury a nedinosaury, mezi tradičními a novými - pro potřeby chvíle a situace - zainvestovanými subjekty přestala být politika prostou výměnou dresů na střídačce i na ledě. Barvy nezmizely, ale neoznačují už nic.

Úpadek je hlubinná tendence, projevuje se však v mikrokosmu banálních střetů a kapitulací na povrchu, na polické - řekl bych - předscéně. Minulý týden veřejnost mohla sledovat zásadní střet sociálních a křesťanských demokratů o ministerstvo zemědělství. Dopředu bylo jasné, že tato priorita KDU-ČSL (pro místopředsedu Mariana Jurečku) musí být - a také byla - naplněna, protože priority ČSSD (funkce premiéra pro Bohuslava Sobotku) a hnutí ANO (křeslo ekonomického vicepremiéra a ministra financí pro Andreje Babiše) byly "zaklejmovány" hned. Zároveň však bez jakéhokoli střetu či jenom pozdvižení obočí akceptovala ČSSD na ministerstvo kultury nominaci lidovců: katolického kněze, bývalého mluvčího českých biskupů a exředitele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Daniela Hermana. O tom ticho po pěšině. Klid před bouří?

Korektní vztahy

Přitom tenhle personální detail je příšerný. V živé paměti je letošní jaro, kdy Rada ÚSTR vyhnala Daniela Hermana z ústavu - oficiálně jako špatného manažera, neoficiálně jako jednostranného šafáře poněkud černobílé "paměti národa". Jemu osobně bylo naprosto "jasné", že je za tím "politická motivace pod tlakem některých jednotlivců z ČSSD v pozadí s komunisty". Pro Hospodářské noviny (16. dubna 2013) upřesnil, že tyto "informace" má od "některých senátorů" ČSSD, s nimiž stále udržuje "korektní vztahy". A dodal: "Od senátorů sociální demokracie vím, že to bylo na popud komunistické strany v zádech." Měl na mysli tytéž politiky v ČSSD, kteří ho nyní lehce přijali jako ministra kultury a do budoucna mu zajistí "korektní vztahy" i v Sobotkově vládě? Kteří to jsou? A proč?

Politický, "filozofický" a osobní profil Daniela Hermana se ovšem nevyčerpává ústrky "KSČSSD" na ÚSTR. Jako arcibiskupský kancléř kardinála Miloslava Vlka a mluvčí České biskupské konference (ČBK) se účastnil těch nejbrutálnějších slovních válek, které se kolem církevních restitucí za posledních dvacet let strhly. To on je autorem prohlášení, že ani jeden (ani jeden!) z majetkových nároků katolické církve není neoprávněný (1996). To on v téže době prohlašoval svoji církev za "garanta svobody projevu" (krátce poté, co biskupové nařídili stáhnout z kostelů časopis katolické mládeže AD kvůli článkům o lidské sexualitě, zcela souladných s katechismem). To on lhal, že se správci hradu Bouzova "těší na nové majitele" (řád německých rytířů), protože stát zanechal objekt v "poloruinách" (1997); kastelán hradu obojí ostře dementoval.

Profesionálové

Byl to Daniel Herman, kdo k účasti poslance KSČM Dalibora Matulky v Dostálově komisi o vztazích církve a státu vytvořil analogii se "členem SS v komisi pro odškodňování obětí nacismu". Byl to Herman, kdo při jednání o otázkách veřejného významu odmítl sdělit novinářům obsah svého rozhovoru s arcibiskupem těmito slovy: "Bohužel nemohu být konkrétnější, protože jako kněz jsem vázán určitými věcmi, které jsou nesdělitelné..." Byl to on, kdo obhajoval skandální stížný dopis kardinála Vlka do Bruselu (1998), kde se popisovalo (majetkové) utrpení církve ve svobodné České republice. Tehdejší vicepremiér a dnešní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský na to reagoval poukazem, že "majetek, který sloužil k výkonu duchovenské a pastorační činnosti, byl beze zbytku vrácen", že vláda je pro dialog s církvemi, ale že "zároveň očekává elementární loajalitu jednotlivých složek občanské společnosti".

Mělo by to být jasné. Ten, kdo klade kněžskou "zasvěcenost" nad informovanost veřejnosti a kdo nemá ani elementární loajalitu k republice, měl by ministrovat nanejvýš v kostele. Do vlády nepatří.

Co na to sociální demokraté? Tohle: "Budeme muset hledat nějakou formu kooperace, i když jsme tenkrát měli jiné názory." (Lubomír Zaorálek). "Předpokládám, že většina kolegů ze sociální demokracie bude tuto nominaci akceptovat." (Roman Sklenák). "Jsme profesionálové. To, co bylo, bylo a kroky ministrů svých koaličních partnerů budeme soudit podle jejich působení ve vládě. Nebudeme si ty personálie kádrovat. Nemám s ním žádný problém. (Milan Chovanec, profesionál).

Herman je detail. Ale také kapka vody, v níž se odráží celý vesmír sociální demokracie. Vesmír, v němž se stmívá. Za pár let možná bude na Lidovém domě pamětní deska s citátem plzeňského hejtmana: "Co bylo, bylo..."