Očima Martina Hekrdly
Cože to krachuje

Když před polednem José Barroso a Miloš Zeman obdařili Pražský hrad evropskou vlajkou, došlo k nesouhlasnému sběhu povýtce klausovského lidu, jenž kromě pískání také provolával: "Hanba!" Jde prý o "symbol krachující eurozóny" (Petr Mach). Hloučky bátorovců z Akce D.O.S.T, bobošíkovců ze Suverenity a machovců od - nazývám si je tak - "SS občanů", tedy z SSO (Strany svobodných občanů), třímaly různé nápisy. Například: "Byli jsme před EU, budeme i po ní." Pěkná blbina.

Ta výpůjčka z Palackého - parafráze věty "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm" (1865) - totiž jenom ukazuje, že naši národovci nemají ani páru o národních dějinách, které navenek tak hýčkají. František Palacký ve skutečnosti až do své smrti (1876) vycházel ve svých koncepcích i praktické politice z výroku zcela jiného, právě opačného: "... kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil" (1848). Velký český historik a významný politik trval na tom, že mezi Pruskem a Ruskem nemají Češi naději přežít bez širšího nadnárodního rámce, v daném případě tedy bez Rakouska (a později Rakouska-Uherska). Palackého druhý, protikladný výrok byl pouhou hrozbou, licitační pákou při jednání s protihráčem. A v žádné chvíli nebyl myšlen vážně.

Metropole periferiím

O tohle tady dnes přece nejde, řeklo by se. A právem. Nikdo neplánuje pangermánskou "mitteleuropu" či světovou válku, která Masaryka přiměla otočit o stoosmdesát stupňů veškerou českou - i vlastní, takzvanou realistickou - politiku a stát se "prezidentem osvoboditelem" poněkud nahonem vytvořeného národa "Čechoslováků". Dnes se má za to, že evropská integrace je hradbou proti krizím, válkám i veškerému odnárodňování, neřkuli genocidám. A že tento val musí zvláště zajímat národy malé. Pokud nezešílely.

Problémy, jejichž podstata nacionalistům ovšem uniká, jsou zde jenom dva. První je aktuální stav Evropské unie. Zrovna v den Barrosova příletu do Prahy bylo oznámeno, že rozvíjející se ekonomiky (Čína, Rusko, Brazílie) prodávají eura ze svých devizových rezerv (jen loni to bylo 45 miliard). Starý sen budovatelů Evropy - smést dolar z piedestalu světové rezervní měny (nebo se mu alespoň vyrovnat) - krachuje.

Naposledy na Kypru zkrachovala představa, že vznikající evropský stát bude čím dál mocnější a dále tmelený růstem vnitřní solidarity. Někteří naivkové se utěšují, že v tom "Švýcarsku Středomoří" Evropa konečně dokročila na finanční oligarchii. Ne. Evropa nejprve musela ustoupit lidovému pozdvižení drobných vkladatelů. A poté být zcela lhostejná ke stavu země, která krachem svého "finančního průmyslu" prostě nemůže rychle vyměnit zlomenou páteř své ekonomiky za jinou. Je evidentní, že metropole EU - především Berlín - řeší i nadále problémy celé eurozóny na úkor evropské periferie, na úkor malých národů. Malých počtem, mocí a vlivem. Navíc podezřelých z "východní orientace" a z temné povahy své ekonomiky, které se jiným daňovým rájům odpouštějí.

Cena za mlčení

Stav EU se obráží i v obsahu toho, co Miloš Zeman - věren odkazu Františka Palackého (a nevěren Václavu Klausovi) - podepsal: takzvaný euroval, dodatek k Lisabonské smlouvě, celým jménem Smlouva o stabilitě, koordinaci a řízení ekonomické a měnové unie. Tato smlouva vyžaduje, aby signatářské státy potvrdily strop svých schodků a veřejného zadlužení zákonem. Dává Evropské komisi pravomoc kontrolovat - předem i dodatečně - fiskální politiku signatářů, jakož i soudně postihovat státy, které své závazky neplní. Tento pakt je jen dalším ospravedlněním "úsporných programů", jež vedou k dalšímu sociálnímu propadu Evropanů a k růstu nezaměstnanosti. Výmluvu, že v eurozóně nejsme, a tak se nás to vlastně ani netýká, by nepochopil ani František Palacký, "potřeštěný německý profesor" (podle Marxe).

A zde jsme u druhého významného problému Česka, které se jinak logicky choulí do nadnárodní náruče: nepřítomnost českých levicových stran a osobností v kritice zásad a fungování evropského projektu. Ten propad do ticha je krachem levice jako humánní alternativy. A tak se kritiky ujímá někdo jiný. Dlouho kůlem v plotě nezůstane.