Očima Martina Hekrdly
Do třetice všeho zlého

Po ostravském sjezdu ČSSD panuje velká euforie v levicovém elektorátu. Po vzoru Miloše Zemana, jenž už léta rád opakuje, že jeho vláda (1998-2002) vytáhla tuto zemi z krize (a statistiky mu přikyvují), je dnešní typický názor levicového - k internetu připojeného - voliče tento: "Zatím vždycky ČSSD stavěla tuhle zem na nohy po řádění pravice." Ano. Potíž je v tom, že takhle jednou v Anglii "dokázali", že děti nosí čáp; nejvíc se jich totiž rodilo právě v době příletu těchto ušlechtilých ptáků ze zimovišť.

Je to trochu jinak. Hospodářský cyklus v druhé polovině 90. let sledoval v Česku celkem přesně celou Evropu, tehdy dýchavičné Německo i nestabilitu globální kasinové ekonomiky. V květnu 1997 zaútočili spekulanti na - mimo jiné - českou korunu a v červenci pak na thajský baht, který ponořil jihovýchodní Asii do "asijské chřipky", úsporných politik, sociálních katastrof a politických převratů. To, co se dnes děje v Evropě, dělo se už tenkrát - pod diktátem MMF - v Asii. Byla to drsná zábava.

Krize se pak hnala po světové periferii (Rusko, Brazílie, středovýchodní Evropa), aby skončila krachem Argentiny 2001 (a krátce předtím pádem akcií IT firem alias "nové ekonomiky" na Wall Street). Česko bylo v tomto hurikánu epizodou, ovšemže s jistými zvláštnostmi: Klausovými balíčky a nasazením vysokých úroků centrální bankou (a tedy zadušením ekonomiky v nejméně vhodnou chvíli). Klausova vláda padla.

Ani premiér Albert Einstein

Vládě Zemanově pak vzdul plachty následující světový boom (který skončil až v roce 2007). Zeman ovšem získal důvěru finančních trhů, jimž dnes skoro nikdo nemůže přijít na jméno: privatizoval totiž české banky a dotáhl tak - podle výřečného (někdy až příliš výřečného) ekonoma Jana Mládka - "budování kapitalismu u nás do konce". Proměnou českých bank ve filiálky zahraničních "matek" zmizel ovšem sociální polštář, jímž Václav Klaus vystýlal brutální ekonomickou transformaci (a který také bezděčně, ba vědomě používal jako nástroj hladkého rozkrádání naší celonárodní "tomboly"). Klausovi tehdy zprava nadávali do socialistů (zdaleka nejen bankovních), gradualistů (za postupné krůčky) a kapitulantů (před odbory). A zleva zase do patrona zlodějin...

Je prostě třeba vnímat širší souvislosti tuzemských dějů. My, rození provinciálové, na to nejsme zvyklí. Příliš dlouho byly evropské a světové tlaky bez nás (a často o nás a proti nám) zvažovány ve Vídni (a pak v Paříži, Londýně, Berlíně, ba pouze v Mnichově, v Moskvě, Bruselu či ve Washingtonu), zatímco si v Praze vždycky nějací ti staročeši s mladočechy leželi v žaludku, perouce se o záležitosti místního významu. Z hlediska kvality života lidí této země jsou ale místní záležitosti málo určující, nikdy nejdůležitější a často bezvýznamné.

Žádná česká vláda by nezvrátila pokles ekonomiky v roce 2009, i kdyby v jejím čele stál Albert Einstein osobně. Žádná česká vláda nezvrátí průšvih evropských či světových rozměrů.

Když nedávno americký ekonom Nouriel Roubini, puncovaný prognostik Velké finanční krize 2008, zvažoval výhled na rok 2013, tentokrát si liboval: v eurozóně se snížila krajní rizika (řeckého odchodu a ztráty přístupu Itálie a Španělska na finanční trhy). Dodal však, že "fundamentální problémy měnové unie vyřešeny nejsou".

Tři ďábelské experimenty

To tedy ne. Posledním aktem unijního dramatu je zdanění bankovních kont na Kypru coby podmínka evropské pomoci. Rozhodla to Euroskupina s MMF, eurokomisařem pro ekonomiku (Oli Rehn) a kyperským prezidentem (Nicos Anastasiades) v noci z pátku na sobotu. Kypřané se probudili v šoku a ve volnou sobotu vzali útokem aspoň bankomaty. Němce čekají parlamentní volby a Evropa prostě nehodlá platit místo ruské mafie (třetina všech kyperských vkladů) celou resuscitační částku, kterou je nutné okamžitě uvolnit (sedmnáct miliard eur), nýbrž jen její část (deset miliard). Nejen na Kypru hrozí velká bankovní panika. Spor o konkrétní sazby a míru progrese na tom nemění nic.

Francouzský list Le Monde v úterý 19. března konstatoval, že vlastně jde o třetí špatný "experiment" ve světovém boji s krizí. K prvnímu došlo v září 2008, když Bushova administrativa nechala padnout bankovní dům Lehman Brothers, celoplanetárně otřásla bankovním systémem a poslala svět do recese. Druhý "experiment" provedli Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová na podzim 2010, když se nahlas zamysleli, že snad není nezbytné, aby země eurozóny v budoucnu své dluhy splatily. Následoval zničující útok úrokových sazeb nejen na Řecko, ale i na Portugalsko, Irsko, Španělsko a Itálii. Třetí experiment je tedy Kypr a prolomení tabu, že konta vkladatelů zůstanou netknuta. Čert vem run na kyperské banky (tamní ekonomika představuje 0,2 procenta unijního HDP)! Vyrazí-li však pro své peníze ještě - a nikoho to neudiví - Španělé, Portugalci, Irové a Italové, bude zle. Potřetí je to už snad příliš. Třikrát a dost!

Jsem si skoro jist, že delegáti ČSSD v ostravském plynojemu ani nevzdechli po tom, co právě Evropa uklohnila za výbušnou směs. A přece právě tento - nebo podobný - "semtex" rozhodne, zda se vládnoucí oranž stane v očích voličů "novým začátkem pro naši zemi", anebo dalším ze zlých konců znovu investovaných nadějí.