Očima Martina Hekrdly
Ostatně soudím, že ÚSTR musí být zcela zničen

Kdo snad před středečním odvoláním Daniela Hermana z čela Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) ještě nevěřil, že toto údajně badatelské pracoviště je útvar ryze politický a vrcholně ideologizovaný, musel svoji naivitu poslat k vodě po reakci premiéra a předsedy ODS Petra Nečase. Šlo o otevřené přiznání másla na hlavě.

Deklarace premiéra Nečase, že Hermanovým smetením z postu hodlá "sjednocená levice" KSČM a ČSSD nechat dokumenty StB "uzamčené ve sklepě" a "politicky diktovat, jak se smí či nesmí na veřejnosti mluvit o minulosti naší země," mohla totiž znít pádněji, aniž by se - filozoficky vzato - jakkoli změnil její obsah. "Je nám líto, že máme demokracii, která rozdala karty jinak, a sjednocená pravice už nemůže všem diktovat své své vlastní pojetí minulosti naší země," mohl premiér říci. Proč to neřekl?

Jde až do komična, když Nečas i Herman hovoří o zpolitizovaném rozhodnutí Rady ÚSTR, kterou mezitím z levicového Senátu obohatili noví radní (Lukáš Jelínek, Michal Uhl) a Petruška Šustrová - vášnivá odpůrkyně minulého režimu - byla "odhalena" coby "trockistka". Vždyť Nečas, pravicový politik, první muž státní exekutivy (nejvyšší výkonné moci) zároveň evidentně nemá nejmenší zábrany vyjadřovat se k dějinnému obrazu minulosti, normovat veřejnosti úhel pohledu na tuto minulost. A odvolaný ředitel Herman se dokonce v zápalu boje nestyděl dovolat podpory cizího činitele, bývalé představitelky cizí moci. Podpořila ho prý - a on si toho, jak řekl, "velmi váží" - exministryně zahraničí USA Madelaine Allbrightová. Matka všech bitev s humanitárním bombardováním? Po takovýchto výlevech se apolitičnost, nestrannost a věda poroučejí automaticky.

Tři oříšky pro zrušení

Jak je to s tou politizací, vezmeme-li ústav od začátku, přehledně a věcně?
1. ÚSTR je "nevědou", politikou a ideologií "cinknutý" takříkajíc ex lege, ze samotného obsahu zákona, jímž byl založen. Jak se už dávno, na samém počátku sporu o něj zhrozil historik Michal Kopeček, pracovník Ústavu soudobých dějin Akademie věd, ÚSTR byly přisouzeny dvě neslučitelné role: mělo jít o "vědecké pracoviště zkoumající dějiny totaliních režimů, respektive zejména jejich represivní stránky". A zároveň o "osvětové pracoviště poskytující veřejnosti a školám didaktické materiály a nabádající k demokratickému antikomunistickému patriotismu". Je vyloučeno, aby halekání vlasteneckých antikomunistů mohlo být vědeckou činností byť jen na okamžik. Je to nemožné stejně, jako to bylo zcela nemožné v dobách halekaček internacionálních komunistů. Badatelé a misionáři se k sobě mají - vždy a všude - jako oheň a voda.

2. ÚSTR je překážkou vědeckého úsilí už samotným pojmoslovím, selektivním zaměřením na vybrané části objektů svého zkoumání i zvolenými metodami. Ponechme stranou, že prakticky bádá jen v jednom z "totalitních režimů" (komunistickém), zatímco období let 1939-1945 se věnuje jen vzácně (jak to dokládají jednotlivé ročníky ústavního časopisu Paměť a dějiny). Ponechme i stranou, že k odborně dávno zpochybněnému pojmu "totalitarismus" (a k "třetímu odboji" doslova z prstů vycucanému) se dodatečně shání materiál. Jde i o zásadnější věci. Jak konstatoval Jan Randák, odborný asistent Ústavu českých dějin Filozofické fakulty UK, problém je už v koncentraci na pouhé fungování represivních orgánů a na dokumety StB, které "sytí většinu článků a edic" ÚSTR. Už tím je zatlačena "pluralita perspektiv" v bádání. A kromě jiného se "mimo historickou reflexi ocitá většinová společnost a její postoje, kterým se tak - bezděčně či cíleně - dostává morální satisfakce". O mnohostranném zkoumání dějin našeho "komunismu" nelze v takovém případě vůbec hovořit; tento obraz je pak nutně "zkreslený a nevěrohodný". Kdo a proč přesně právě takový obraz potřebuje?

3. Politické zadání a celkové ideové pozadí ÚSTR je všem zřejmé, a to odpůrcům i stoupencům. Již v roce 2010 o tom zevrubně hovořil s novináři Jiří Suk, autor prestižní knihy o listopadových událostech před 23 lety Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990). Suk uvedl: "Ten ústav vznikl na základě těsné spolupráce jeho zakladatelů s politiky ODS, to je nesporné. Myslím, že politická vazba přetrvává, je to ideová vazba na pravicovou politiku a na její koncept vyrovnávání se s minulostí. Na koncept, který je politický mimo jiné i v tom smyslu, že celé období 1948 až 1989 považuje za dobu totality." (Respekt č. 5/2010)

Zákonné vyvlastnění vyvlastňovatelů minulosti

Myslím, že nelze tuhle shnilou konstrukci - už samotným zakladatelským zákonem předjímanou - zpevnit výměnou několika opěrných personálních pilířů a ozdravit "vyrovnáním světonázorových sil" v Radě ÚSTR. Jediným "ÚSTRojným" chováním zodpovědných činitelů je nastavit rámec, v němž by došlo k oddělení badatelů od misionářů. A to nelze zařídit jinak nežli zrušením ústavu. Srovnat se zemí a posypat solí, jak se přihodilo Kartágu, nežádám. Nějaký typ prokletí si ovšem ÚSTR zasluhuje, než bude jeho archiv předán správcům řádným, odborně školeným a nemilitantním.

Řečmi o "uzamčeném sklepě" chtěl možná Petr Nečas vzbudit ve veřejnosti obavu, že některé činy a jejich aktéři navždy zapadnou do jámy pamětnice. Existuje totiž nejasné povědomí, že dokumenty mladší třiceti let nelze půjčovat k nahlédnutí. Není to pravda. Zákon o archivnictví a spisové službě (449/2004 Sb) jasně říká, že toto a jiná omezení se "nevztahují na archiválie vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bývalé Státní bezpečnosti, jakož i společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě." Jasněji to formulovat nelze.

Každý, komu již bylo osmnáct let a může věrohodně prokázat svoji totožnost, bude mít nad tímto hnojem právo na status badatele. A ztratíme-li se pak v dokumentech StB, které vůbec nejsou "pamětí národa", ale jen záznamem mocenského ovládání této paměti, můžeme se obrátit na dílo skutečných historiků z nefalšovaných vědeckých ústavů. A žádný velekněz se svými ministranty, kejklíři a premiéry se nám už do cesty nepostaví.