Očima Martina Hekrdly
Z pohádky do pohádky

V mezisvátečním vnitropolitickém mrtvu nabývají na významu neotřelé plody ducha. Mezi ně dozajista patří úvaha "Konec českého antikomunismu?", kterou na mateřské dovolené sepsala reportérka Mladé fronty Dnes Zuzana Kaiserová (MfD 28. prosince). Resumé? "Starý dobrý antikomunismus" je pryč, neboť se "s českou společností odehrála pozoruhodná změna".

Ručičky pozlatit za takové články! Jinak bychom se možná ani nedozvěděli, nejméně pak od pracovníků společnosti Člověk v tísni, že na jejich "formát pořadu" o minulém režimu pro střední školy (Příběhy bezpráví) přibývá negativních ohlasů.

Loni si tato organizace udělala průzkum, z nějž vyplynulo, že každý druhý student pokládá život "za komunistů" za stejně dobrý, ba za lepší, než je ten současný. Rodiče těch studentíků píší dopisy, aby už nechali jejich děti na pokoji, protože přece "propaganda do škol nepatří". A levicoví aktivisté vyhrožují antikomunistům - básníkům i novinářům - násilím (jedna facka už dokonce ve veřejném prostoru padla), nazývajíce je - například - "antikomunistickými hovady". (Zde ale Zuzana Kaiserová ve jménu svobody trochu cenzuruje, neboť "levicový aktivista" Tomáš Schejbal označil novináře Adama Drdu za "antikomunistické hovado bez formálního vzdělání").

Vykradená chajda

Na vině všech těch nehorázností jsou možná historikové v čele s Michalem Pullmannem, šéfem Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Alespoň Kaiserová hlásí, že on a jeho žáci mají - jen si to představme - "nekonvenční pohledy na českou normalizaci". Domnívají se, že "ideologie antikomunismu koroduje, ať už proto, že takový pohled na svět je čistě zastaralý, prázdný, nebo proto, že se zhoršila sociální situace mnoha lidí" (Michal Pullmann). A že zkrátka "antikomunismus se dnes jako argument vyčerpal" (Robert Kvaček). Prostě to tak je. Darmo bycha honiti.

Souhlasím naprosto s tím, že vyčerpanost "antikomunismu jako vodítka" se plně projevila v letošních volbách. A že jej nahradil jiný příběh: boj proti korupci. Nevím sice, proč si Kaiserová myslí, že idea antikorupčního boje je "mnohem utopičtější" než idea komunismu (tohle asi měla zevrubně vysvětlit i z mateřské dovolené). Ale souhlasím, že možná "antikorupční diskurz je ošemetnější". Je přece známo, dodal bych, jak znělo ve 30. letech 20. století známé populistické heslo: "Republika je jako vykradená chajda, zachrání ji Radola Gajda!" A je známo, že generál Gajda byl vůdcem i ikonou Národní obce fašistické (NOF), která ve volbách 1935 získala šest poslaneckých křesel.

Kritika poměrů nemusí mít komunistický (nebo "kryptokomunistický", potažmo levicový) zdroj ani nátěr. A také ho velmi často vůbec nemá, aniž by to ovšem tento "antiproud" strážce demokracie znepokojoval. Nevědí, že tvrdý antikomunismus vždy byl jedním z identifikačních znaků fašimu?

Havlíčku, Havle!

Jsem vděčný Zuzaně Kaiserové, že se ve své duševní trýzni nad vyčpělostí antikomunismu, doposavad tak dobře tmelícího českou společnost, uchýlila pro radu k jednomu zasvěcenému novináři a ke dvěma zasloužilým disidentům. Tak jsme se od Adama Drdy dozvěděli, že nezáleží na dějinných faktech, nýbrž na jejich výkladu. Neboť - vložila Drdovi do úst - "každé dějiny jsou samy o sobě interpretací, jinak by nebylo možné vytvořit ze změti faktů jakýkoliv smysluplný obraz". Ovšem, Člověk v tísni se snaží, ale rodiče studentů zovou to hanlivě "propagandou".

Petr Placák zase zdůraznil, že "mýtus (sic!) zápolení s komunismem" dosud "jakžtakž fungoval". Jaká škoda, že ho musel dát do minulého času! Vždyť - řekl Placák - "mýtus potřebuje každý národ" a zvláště "v dobách krize drží společnost pohromadě". Podle Placáka byl "skvělým vypravěčem", - řekl bych tedy: mýtografem - Václav Havel.

Vědí přesně, oč tu běží. Jinak by Alexandr Vondra problém plasticky neuzavřel: "Obecně řečeno, národ potřebuje, aby mu někdo vyprávěl pohádky."

Tohle je staré, nejpozději od dob Karla Havlíčka Borovského: "Někdo musí nad sedláky rachotiti hromem: bez boha neobstojíme, jen jiného honem!" Tehdy i dnes věděli za nás jiní, co doopravdy údajně potřebujeme. A tehdy ani dnes se těch sedláků, toho národa a lidu veškerého nikdo nezeptal, zda se nám ta věčná cesta z pohádky do pohádky už trochu nezajídá. A zda už toho náhodou nemáme jednou provždy dost.