Očima Martina Hekrdly
Zprava nic, zleva Dienstbier?

Časopisu TÝDEN řekl těsný vítěz prvního kola prezidentských voleb Miloš Zeman, že ve druhém kole půjde o "klasický souboj, na který jsou ve všech demokratických zemích zvyklí. Souboj mezi pravicovým a levicovým kandidátem." Hlas "muže minulosti", jak jej nazval jeho protikandidát Karel Schwarzenberg? Odbočka k politickému pravěku?

Všeobecně je dnes sdílena myšlenka, že používání pojmů "levice" a "pravice" je osvědčením nemoderní (ne-li nepostmoderní) zpozdilosti mluvčího. Vždyť už Masaryk říkal (a dlouho po něm třeba Tony Blair, Josef Lux anebo - prosím za prominutí - Stanislav Gross) něco v tom smyslu, abychom nekráčeli vlevo či vpravo, nýbrž vpřed. A nejenom na Floridu.

Karel Schwarzenberg se v neděli u Václava Moravce rovněž pokoušel klasické škálování politické scény odhodit do starého železa a ostře oddělil ušlechtilý "konzervatismus" od tuctové "pravicovosti". Myslím, že u diváků v tom byl stejně úspěšný, jako když se za účelem boje o Hrad oddělil od Miroslava Kalouska, spolustraníků z TOP 09 a všech ministrů Nečasovy vlády, po kterých teď téměř není vidu ani slechu. Probíhá vůbec celostátní pátrání?

Skoro se zdá, že pouze italský filozof Norberto Bobbio, jeden z teoretiků levostředových "třetích cest", až do své smrti (2004) trval na tom, že pravolevé dělení je stále oprávněné. Tvrdil, že mu stačí například v rádiu poslouchat několik minut jakoukoli debatu na politické, ekonomické, kulturní nebo třeba jen komunální téma, a okamžitě ví, kdo ze zúčastněných uplatňuje levicový a kdo pravicový úhel pohledu. Pravice podle něj hájí privilegia a hierarchii jako přirozené, zasloužené a prospěšné, levice zase rovnost - a nejen právní - jako alespoň potenciálně přirozenou, pro rozvoj člověka žádoucí a perspektivně pro lidstvo nezbytnou. Kdo smetá ze stolu pravolevé vidění, není "in", ale právě naopak: ztrácí kontakt se sociální realitou, se základním společenským svárem i všední každodenností lidských životů.

Naše nynější "křižovatka"

Jak jsme na tom po prvním kole prezidentských voleb u nás? Pravice se tváří, že neexistuje a že se místo ní snesl na tuto zemi z obláčku "šlechtic s nadhledem", lidskoprávní bomba, koncentrát tradičních morálních hodnot, světoobčanství a sociálního cítění, ba jakési nové vtělení Václava Havla. Pravice říká: My nic, my muzikanti, my kumštýři a kejklíři. My, lidé budoucnosti. A za námi zase kráčí mládež nová, tentokrát mládež Schwazenbergova.

Levice je na cucky. To je v Česku takový zvyk. Pravicovou politiku - vytváření nerovností - umožňoval a umožňuje v této zemi nejen téměř celonárodní konsensus, ale i rozdělení na levici "nedemokratickou" (neostalinskou, nereformovanou, nepřejmenovanou atd. KSČM) a "demokratickou" (z domácích, exilových, z původně reformně komunistických a soustavně i pragmatických zdrojů po roce 1989 horko těžko slepovanou ČSSD). Úhrnný koaliční potenciál je z různých důvodů zatím nulový. Levice není doma, pravice má pré.

Nejnověji k tomu přibylo dělení ČSSD ideology ze štábu Jiřího Dienstbiera, například dělení Jakuba Patočky. Podle toho na jedné straně stojí "idealistická levice" či "autentická levice" s "programem moderní evropské levice", kterou reprezentuje se svými "idealistickými kolegy" Jiří Dienstbier. Tento lídr budoucnosti, jehož za hvězdu sociální demokracie označila dokonce (dokonce!) i Mladá fronta Dnes, "nevynechá jedinou příležitost, aby přesvědčoval každého idealistu, kterého potká, ke vstupu do strany." Tito ideologové a lidé jim blízcí radí buď k nevolbě "mezi dvěma pravicovými kandidáty" anebo k volbě - Karla Schwarzenberga.

V logice tohoto pohledu stojí na druhé straně "zdánlivý sociální demokrat" (či "domnělý socialista") Miloš Zeman, který z Hradu v ČSSD posílí "křídlo pragmatických oportunistů shromážděných za Michalem Haškem". Takže (ne)volba je jasná. Jen není jasné, kde se ta autentická, moderní a idealistická levice po Evropě vyskytuje a kdo jsou (či donedávna byli) její představitelé. Šlo o Blaira, Schrödera, Papandrea? Jde o Hollanda? Rád bych to věděl.

"Zprava nic, zleva tanky," říkával šoférský vtip za totáče, v časech Sovětského svazu v roli zásahového bachaře "tábora míru a socialismu". Řekl bych - na naší nynější křižovatce - raději správně onu větu, kterou anekdota pozměnila do podoby přeslechu: "Zprava nic, zleva taky."