Půlka světa jásá, když Írán a šest velmocí oznámily dohodu o omezení perského jaderného programu, druhá půlka se bojí, že to nestačí, nebo dokonce Peršanům ještě víc uvolní ruce. Mám pocit, že ti i oni íránský jaderný program přeceňují.
Ano, Teherán roky mlžil, tutlal, vykrucoval se, sabotoval inspekce a vesměs nebyl zrovna spolehlivým partnerem a členem Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA). To vše je ale na hony daleko držení, natož pak použití atomové bomby. Je dost dobře možné, že Írán ani neměl v úmyslu bombu skutečně vyvinout, podle hesla "i cesta může být cíl". Už samotný vývoj jaderných technologií přidává zemi na kreditu, značí, že je nějak ekonomicky a technologicky vyspělá. Ostatně atomovky snad nikdo nevyvíjí s úmyslem je opravdu použít a rozpoutat armageddon, jejich hlavní rolí je zastrašení. K odstrašení tak může do jisté míry stačit už to, že se o vás ví, že jaderné zbraně dokážete v dohledné době vyvinout. Obdobnou doktrínu má ostatně Izrael - mlžení a udržování světa na pochybách o jeho možném jaderném programu je explicitní vládní politikou. A snad nikdo nepochybuje, že i kdyby Tel Aviv atomové zbraně neměl, dokáže si je opatřit dostatečně rychle. A Západ to Izraeli toleruje a odpouští, ačkoli se vůči IAEA či Radě bezpečnosti OSN chová o poznání arogantněji než Írán.
V případě Íránu navíc Západ zapomíná, pomíjí či nechápe jednu důležitou věc: oba nejvyšší vůdci, ajatolláhové Chomejní a jeho nástupce Chameneí, opakovaně označili zbraně hromadného ničení za islámsky nepřípustné, haram. Mnohým ale taková argumentace nestačí, že totiž tyto náboženské výnosy neboli fatvy nejsou nikde pořádně černé na bílém a řada lidí pochybuje o jejich existenci či platnosti. Ale dokázat to může například paralela z války s Irákem v osmdesátých letech. Teherán takřka dokončil vývoj chemických zbraní, ale Chomejní to generálům zatrhl a raději před Saddámem Husajnem (který plynem útočil na vojáky i civilisty) kapituloval. Fatva nemusí být formálně vyhlášena a propagována, takovéto výroky a pokyny nejvyššího vůdce prostě platí. Těžko si představit o hodně silnější hrozbu, než byly tehdy Husajnovy chemické útoky, nebo zkrátka podmínky, za jakých by vůdce fatvu odvolal či změnil - ať už ten stávající, nebo některý příští.
Rozhodně netvrdím, že by uran obohacený na dvacet procent a více, podzemní zařízení ve Fordó, vývin rozbušek pro atomové bomby nebo těžkovodní reaktor v Araku byly prostředky k mírovému vývoji a výzkumu, ovšem spíš než úmysl jaderné zbraně vyvinout v tom vidím blufování a honění si trik. Ať už minulého prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda na mezinárodní scéně, nebo třeba Revolučních gard, které si udržují velice zvláštní postavení mimo státní struktury. Velitel gard s aktuální dohodou souhlasí a prezidentem je rozumný Hasan Rúhání, takže věřím, že dohodu dodrží. Ale důležitější než zkrocení jaderného programu jako takové by mělo být úsilí normalizovat vztahy s Íránem, konstruktivně ho zapojit do blízkovýchodní politiky, a hlavně mu nabídnout alternativu zahraniční politiky, která teď do velké míry sází na podporu šíitských milicí a teroristů v okolních státech. V tom je totiž skutečný problém, který Teherán představuje. Musíme doufat, že uvolnění obchodních a finančních sankcí přivede íránský režim k rozumu. Jak argumentuje Barack Obama, za pokus to stojí a sankce se mohou zase rychle obnovit.
O jaderné dohodě se také dočtete v novém vydání časopisu TÝDEN, které vychází v pondělí 13. dubna 2015.
