S jistým úžasem, ne-li přímo s otevřenou pusou lze sledovat, jak se neohrožené policii daří bojovat s drogami na území hlavního města.
Pražský policejní ředitel spolu s šéfem protidrogového oddělení chlubí se, že letos odhalili již 1003 drogových deliktů a zajistili už 85 kg marihuany, což je údajně mnohem větší množství než za celý rok 2012; tehdy prý bylo v Praze zabaveno 44 kilogramů této drogy.
Vzápětí se - přirozeně - objevily oslavné novinové titulky "Policie už zadržela víc trávy než loni", nicméně pravá podstata věci ráda se skrývá. Naši milí policisté totiž více než Sherlocka Holmese a doktora Watsona připomínají rybáře, kteří radostně juchají: Chytili jsme tákhle velkou rybu!
Ona je totiž marihuana zajišťována nastojato, přesněji řečeno jako rostlina v různé fázi vzrůstu, tj. v rozdílné velikosti a hmotnosti, přičemž zároveň různorodé druhy těchto kytek mají i odlišnou výtěžnost. Spíše než o marihuanu tak jde o zvážené rostlinky Cannabis sativa. Ale to jen na okraj. Skutečně zavádějící hra s čísly totiž pokračuje dál:
Za prvních šest měsíců tohoto roku odhalili kriminalisté 1003 drogových deliktů, což je o 289 případů víc než loni (celkem jich tehdy bylo 714). Letos přitom policie obvinila za drogové delikty 228 osob, tedy přibližně 28 až 29 darebáků měsíčně. Za celý loňský rok to bylo 360 pachatelů, to jest každý měsíc zhruba třicet. Přestože tedy naši chrabří detektivové odkryli letos více jednotlivých skutků, počet pachatelů zůstává v meziročním srovnání stejný, či řečeno výstižněji - má mírně klesající tendenci. Jak je to možné?
"Veleúspěšná" policejní taktika (s pracovním názvem komisař Clouseau na stopě) pravděpodobně spočívá v kritizovaném čárkovém systému, poměrně komické metodě, jež umožňuje podle bezpečnostního analytika Jana Schneidera nepříliš znalým policejním představitelům příznivě prezentovat práci policejního sboru vládě, poslancům, novinářům, tedy lidem, kteří o policejní práci nevědí už vůbec nic.
V čárkovém systému se sčítají jablka s hruškami, vraždy s ukradenými horskými koly, do takzvané celkové výslednosti. Jednotlivým pachatelům jsou tedy dávány za vinu jednotlivé skutky, a to i v době, kdy již nemají vliv na zdokumentování jejich konkrétní trestné činnosti a na rozhodování o výši trestu. Schneider uvádí hezký příklad: "Vandaly poškozená řada aut v jedné ulici - šetřená jako trestný čin s neznámým pachatelem - se zaregistruje pod jedno číslo jednací. Jakmile se však případ podaří objasnit, vede se každé auto pod vlastním číslem jednacím, aby to statistiku vylepšilo."
Takové jednání policejního orgánu má - opět přirozeně - vliv na průtahy v řízení. Vždyť je to právě policie, jež následně musí soudu dodat nejenom pachatele, nýbrž často i svědky, kteří se tomu vyhýbají. Nemluvě ani o časové ztrátě, kdy by se policisté mohli věnovat odhalování jiných drogových deliktů.
I přes líbivé statistiky zdá se tak, že možnosti pražské protidrogové policie jsou v návaznosti na její personální a technické vybavení vyčerpány. Současná situace na drogové scéně je neutěšitelná a uváděná čísla vypovídají pouze o kapacitních možnostech protidrogového pracoviště, nikoliv o policejní aktivitě v této oblasti...
