Architekt, herec a popularizátor architektury David Vávra (58), spolutvůrce televizních cyklů Šumná města a Šumné stopy, přišel s další knížkou. Jmenuje se Tři cesty za architekturou (GRADA Publishing, a. s., 141 str.) a autorovy pastely a pérovky v ní dostaly větší plochu než jejich textový doprovod.
Místa, do nichž čtenáře přivádí, navštívil Vávra soukromě i pracovně, v Izraeli byl čtyřikrát (1990, 1994, 2012, 2014), v Brazílii dvakrát (2013, 2014), v Řecku jednou (2011), v Argentině také jednou (2013). Na rozdíl od turistů vyzbrojených jen základními informacemi byl dobře připraven, nepřicházel objevovat, spíše ujišťovat se, že stavby, o nichž už slyšel a četl, jsou na svém místě a skutečně vypadají, jak si představoval. Však také domy, paláce a chrámy nejčastěji zachytil do svého skicáře, i když někdy neodolal a nakreslil si také lidi, zvířata, palmy, lodě, traktor, automobil či jen šálek s kávou.
Osvětář Vávra si počíná jako zkušený průvodce, ostatně už v prvních větách předmluvy říká: "Dobrý den, vzácný poutníku, kráčej touto knihou jako krajinou. Zastavuj se u míst, která tě zaujmou, zrychli krok u obrázků a zpráv, jež tě budou nudit nebo přímo dráždit." A pokračuje: "Kresby a poznámky v této knížce vznikaly během mých architektonických výletů, televizních šumných pozorování či chvil zastavení na cestách poznání. (...) Tento náčrtník nemá být turistickým průvodcem po zemích, které jsem navštívil, ani učebnicí dějin architektury. Kresby jen mají navodit chuť někam se vypravit, kamkoliv - netřeba hned kráčet na antický Peloponés, hledat kořeny křesťanství v Zemi zaslíbené či nasedat na zaoceánský parník ke vzdáleným kontinentům, kam byla posléze naše západní kultura vyvezena. (...) Užij si tedy knihu, poutníče, ale především prožij ony chvíle souznění s architekturou, atmosférou měst a přírody a především s lidmi. Pozoruj s tužkou v ruce a zvědavostí v srdci. Piš si poznámky, útržky z denních chvil, foť, filmuj, veršuj. (...) Prostě si užívej. Šťastnou cestu."
Tu už Vávra mluví o sobě: prožil chvíle souznění, psal, kreslil a - jak jsme zvyklí z jeho šumných exkurzí - také veršoval. O to všechno se s námi sugestivně dělí. Jeho poezie insitního střihu má svůj půvab, forma (záměrně?) skřípe, obsah je většinou důvtipný. Následující příklad ukazuje, že autor je pedagogicky důsledný jako Komenský: v předmluvě k Řecku (str. 11) utrousí poznámku o místech, "kde jako bedekr slouží Bible", izraelský výlet tím postřehem - tentokrát ve verších - uzavře (str. 57): "Proč jezdit do Svaté země/ kde místo porozumění nenávisti sémě/ vždyť tam se všechno stalo/ Bible jako bedekr, to není málo." Teď už si to spolehlivě zapamatujeme.
Vávrovou předností je vedle poučenosti také úspornost. Kapitolky jsou krátké, na tu nazvanou Apollónův chrám mu stačí pět vět: "Uprostřed Poloponésu ve výšce 1100 metrů, na dotek nebi, někdy v mracích, jakoby až v předsíni Boží, stojí podivná elektrárna. Zatáčky mě přibližují a elektrárna se mění v obří cirkusový stan nebo v ležení podivného vojska. Nakonec návštěvník poznává, že jsou to velké plachty chránící Apollónův chrám. Před tisíci let musel příchozí před tou masou kamení stesanou do sloupů a tympanonu věřit, že svatyni navštěvují bohové. Já mám pod plachtovým šapitó nepatřičně industriální pocit." Dovede se však vyjádřit ještě kondenzovaněji, kumránské svitky popíše v syntaktické konstrukci jen se třemi tečkami a "nearchitektonickou" kapitolku Ostrakismus zhustí do dvouvětého výkladu: "Athénská ústava z roku 510 př. n. l. zavedla možnost vypovědět z obce nebezpečného občana lidovým hlasováním: každý mohl na hliněný střep napsat svůj tip. Takto se Řekové zbavili řady nadaných, ale pro stát nepohodlných lidí, například Sókrata."
Ovšemže to nemá být turistický průvodce, jako jím nemají být cestopisy Karla Čapka. Když si však do krosny či kufru Italské listy, Anglické listy atd. přibalíme, můžeme osobité postřehy podnětně konfrontovat s realitou, třeba mezitím už pozměněnou. Teď a kdykoli v budoucnosti lze učinit totéž s Vávrou. Bude-li naše zavazadlo dost velké.
