Když v červnovém čísle časopisu Interview dospěl Jan Hlaváč, autor rozhovoru s lingvistkou Markétou Pravdovou, k pětadvacáté otázce, zformuloval ji rozverně: "Jak mám správně skloňovat moderátorku, která se jmenuje Em[m]a Smetana? Její jméno jsem viděl vyskloňované všemi možnými způsoby." (Všemi možnými? Kolik jich tak mohlo být?)
Paní Pravdová, zástupkyně ředitele Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., vedoucí oddělení jazykové kultury a vedoucí redaktorka časopisu Naše řeč, neupozornila, že moderátorku může skloňovat leda její cvičitel či fyzioterapeut. Vyjádřila se kupodivu takto: "To je právě ono. Pokud příjmení dámy končí na ,a', čeština si s tím prostě nedokáže poradit, takže vám neporadím ani já. Mám v pátém pádě oslovovat ,paní Smetana', nebo ,paní Smetano'? Obojí zní divně, že?"
Proč by si čeština nedokázala poradit s "příjmením dámy" končícím na "a"? Což nesupluje například Dlouhá punčocha v případě literární Pipi její příjmení? Oslovovali bychom snad Pojď sem, Dlouhá punčocha? Paní Pravdová v takovém případě opravdu váhá? Nechce se tomu věřit.
O případě Emmy Smetany, českého dítěte narozeného v Čechách českým rodičům (tatínek se jmenoval Smetana, a tak se v rodném listě objevil docela přirozeně ženský tvar tohoto příjmení: Smetanová), už tady byla řeč (viz), k tomu skoro není co dodat. Bylo by pošetilé slečnu či paní Smetanu kaceřovat (pak by neobstála ani Tonka Šibenice nebo Emča Revoluce), úprava příjmení (a vlastně jakékoli kupírování jména) je, řečeno s klasikem, "nezadatelné právo" každého člověka. Nechceš být Miloušem? Buď tedy Milošem. Nelíbí se ti Miroslav? Dobrá, budeme ti říkat Mirek. Připadá ti Fráňa lepší než František? Ach, piš si pod tím pseudonymem. Jméno Ema Smetana berme rovněž jako pseudonym, podobně by jím byl třeba Eman Smetana. Proč ne? Pravda, v literatuře je ženský převlek do mužských šatů (a naopak) běžnější než v televizi, ale třeba se to jednou rozšíří i tam.
Marie Majerová se maskovala jmény Karel Zeman či Rudolf Novotný, z Heleny Malířové se občas stal Jos. Vrbata, J. Slabý nebo R. Nosek. Také Božena Němcová měla mužský pseudonym: Štěpán Danieli. A Eliška Krásnohorská (i to bylo, jak víme, jméno vymyšlené) na sebe vzala neodolatelně komickou mužskou identitu Soliman Ředkvička. Jak s takovými mužskými pseudonymy žen nakládat? Inu, jako s maskuliny. "Proto se Jan Kameník začal inspirovat indickým, zejména hinduistickým náboženstvím," píše o největší lyričce, jakou kdy česká literatura měla, editor jejích Básní (Torst 2014, 539 str.) Jiří Opelík. A jak taky jinak? Proto se Kameník začala inspirovat? To by bylo bláznivé.
Zvolí-li si někdo pseudonym rodu středního, nemůžeme před neutrem utéct: π napsalo, π vyslovilo, π trefně vystihlo... (To není vymyšlený příklad, pod značkou π publikoval v 19. století Jaroslav vrchlický, pardon, Emil Frida, ale nebyl sám, toto řecké písmeno nacházíme i pod texty jeho dvou současníků, dnes už docela zapomenutých literátů Václava Pečenky a Františka Patočky.) A co když si muž vymyslí ženský pseudonym? Zase musíme ctít rod - gramatický. Obrozenci se radovali, že mají básnířku, jenže Žofie Jandová neexistovala, leda jako alter ego Františka Ladislava Čelakovského.
Nuže, jak budeme oslovovat Emmu Smetanu? Proprium Smetana mělo dosud mužský rod a skloňování podle vzoru předseda. V tomto případě má ovšem rod ženský - docela jako apelativum smetana, vzor žena. Co platí o Bedřichu Smetanovi, neplatí o Emmě Smetaně.
Horší je to s pseudonymem Eliška Kaplický (či Kaplicky, viz). Eliška Kaplický řekl? Nikoli, Eliška Kaplický řekla. Tak jako mochna nátržník kvetla. Vnucují se myšlenky na jazykové hříčky. Třeba: Potkal Elišku Kaplický/ dřív než Alici Nellis,/ Emmons od terče panicky/ táhl pod skalní převis. O kolika lidech se tu mluví, ha? To už málem začíná být zajímavé - možná i pro jazykovou poradnu. Nebo je ten maskulinní kotrmelec paní Kaplické pouze účelová dočasnost k usnadnění práce britských úředníků po dobu pozůstalostního řízení? Jak říkával MUDr. Steinbach, když si nebyl jist diagnózou: "Budeme to pozorovat."
