Také Jaromíru Nohavicovi ml. vrtá hlavou záhada české literatury jménem Petr Bezruč. Písničkář soudí, že takzvané jádro Slezských písní nenapsal Vladimír Vašek, nýbrž Ondřej Boleslav Petr. Vašek si prý jeho verše přivlastnil a do konce svého dlouhého života se drze chlubil cizím peřím. To už tu bylo. Pan Nohavica se ponořil do odborné literatury, dokonce "Bezručovy básně prověřuje i v místě jejich údajného vzniku". Proč ne, to je jeho, řečeno s klasikem, "nezadatelné právo".
Písničkář na to téma sugestivně rozpráví s reportérem Ivanem Motýlem, mým milým redakčním kolegou (viz O pravdě a lži, TÝDEN č. 20/14), žádný racionální důkaz pro své tvrzení sice nepředkládá, jeden emocionální však zdůrazňuje: "Když jsem nedávno poprvé viděl fotografii Ondřeje Boleslava Petra, a teď budu trochu sentimentální, tak jsem skrze ty jeho oči zahlédl, že on ty básně opravdu napsal." Když má pan Nohavica takové schopnosti, měl by věnovat více času bedlivému zkoumání portrétů českých spisovatelů a lidí kolem nich, třeba by spolehlivě zjistil, kdo napsal Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský, čí dcerou byla Božena Němcová a čím synem Jan Neruda...
Na internetových stránkách lakonicky nazvaných www.nohavica.cz lze číst následující "otevřený dopis" s datem 17. 2. 2008: "Ondřeji Boleslave Petře,/ píši Vám, ač vím, že má slova nebudete číst./ Chtěl bych položit kytici na Váš hrob, největší básníku slezské země, nevím ale, kde je./ Nevím, kde navěky spočíváte./ Před padesáti lety, na den přesně, zemřel Váš kamarád Vladimír Vašek./ Ten, co jste spolu flámovali v Místku a chodívali za holkama./ Ten, který podepsal Vaše básně svým jménem."
Svým jménem? To věru ne. Petr Bezruč byl přece pseudonym. Ale pokračujme v četbě: "Ten, který pak vyškrtl Vaše jméno ze své paměti." To že by Vladimír Vašek uměl? No ne! "Ten, za jehož rakví nadepsanou Petr Bezruč jsem před padesáti lety jako pětiletý kluk šel za ruku s otcem./ Kdysi Vám vzali povolání, vojenskou hodnost, vzali Vám Vaši lásku, potom Vám vzali básně./ Alespoň ty básně Vám chci vrátit./ Vaše Slezské lesy, Vaši Maryčku Magdoňovu (sic!), Vaši Ostravu, Vašeho Kantora Halfara a tolik dalších./ Už slyším slovutné profesory a habilitované znalce Bezručových básní, jak na mne křičí hlasitá slova o mé zpupnosti, diletanství (sic!) a nestoudnosti./ Jak udatně od kateder volají: cože se to ten hlupák vůbec opovažuje mluvit o věcech, jimž nerozumí ani za mák./ Cožpak ví více než my, kapacity literárních a historických fakult?"
Co jsou to, prosím pěkně, literární a historické fakulty? Ale čtěme dále: "Ano[,] vím./ Vím, neboť čtu srdcem./ Nikoliv jako oni se skalpelem a logaritmickým pravítkem v ruce./ To oni vypravili falešný pohřební průvod a vázali věnce slávy s cizím jménem na stuhách./ To oni dopustili, že se cosi zametlo pod koberec, kohosi umlčelo a cosi přepsalo./ To oni si žili spokojeně své vědecké selanky v tichém souzvuku se starým ještěrem či jak si pana Vaška nazvali, namísto toho, aby pátrali po člověku, jenž osudem a krví sepisoval své básně."
Moment, tak ho nenazvali žádní "slovutní profesoři", to je další hloupost. Starý ještěr či Old ještěr si Vladimír Vašek říkal sám, i se tak podepisoval v soukromé korespondenci (ještěra kreslil), to ví každý, kdo se Bezručem kdy trochu zabýval. "Dnes už nám asi zbývá to jediné a poslední: číst srdcem./ Ale nebojte se, Ondřeji." Haha, Ondřeji. Vy se tedy taky nebojte, Jaromíre. "Povídalo se mezi lidmi, že se padesát let po smrti Vašeho kamaráda Vládi (sic!) Vaška objeví jakási jeho závěť, v níž vyjeví pravdu o Vašich Slezských písních./ Včera se skřípavě otevřely dveře./ Ale zatím se nic neobjevilo./ Ondřeji Petře, nevím, jestli mi kdo pomůže, ale i kdybych sám měl, budu hledat ten kus slezské země, v níž odpočíváte./ A budu číst Vaše básně i jiným, aby i oni poznali./ A tu růži Vám jednou přinesu." Báseň? Báseň. Budiž. Ale pozor, tady platí Seifertův verš: "Kdo jde za básníkem, utone."
V rozhovoru s Ivanem Motýlem se Jaromír Nohavica pozastavuje nad rozporem Bezručova (tedy Vaškova) života a díla (na tom si vylámalo zuby už hodně literárních historiků): v básni Hrabyň je verš "Tenkrát jsem býval hezounký hoch - po cestě jsem zpíval", avšak o čtyřicet let později na sebe Vašek vulgo Bezruč prozradil: "Neumím zpívat, nemaje hudebního sluchu..." Spadla klec? Ale kdež, copak písničkář neví, že jsou dva světy? Svět skutečný a svět literární? Pokud trvá na tom, že druhý musí být věrnou kopií prvního, pak by si ovšem měl podat třeba Františka Gellnera ("Za ženu vezmu si gorilu"), Františka Hrubína ("Jsem dělnice z Jiholnu"), Jiřího Suchého ("Jo to jsem ještě žil"), Karla Kryla ("Já měl jsem dívku havířku") a dlouhou řadu dalších. A nakonec, inu ovšem, i sebe ("z bible zatím pochopil [jsem] jen věty nerozvité").
Dost o tom. Více našemu bezručologovi-petrofilovi jistě rády povědí "kapacity literárních a historických fakult".
