Římský historik Titus Livius napsal už před dvěma tisíci lety: "Daně placené státu přicházely nazmar jednak z nedbalosti, jednak se stávaly kořistí nebo zdrojem rozdělování peněz pro některé z politických předáků a pro úředníky. Tak se nedostávalo peněz … [a] zdálo se, že hrozí těžká daň soukromým osobám." (Livius, Dějiny aneb Od založení Města, kniha XXXIII). Z toho člověku padá i hlava mezi kolena. Jestliže jsme věděli vše již před dvěma tisíciletími a a nic podstatného se nevyřešilo, jaká je asi naděje dnes, kdy už i klasická vzdělanost zmizela?
Nejedná se o to, že kvůli páně Kalouskovu fiskálnímu balíčku, jenž zcela pomíjí "nedbalostní" a "kořistnickou" stránku odpařování erárních peněz, se asi sotva najde dost poslanců, kteří pošlou vládu k čertu. Nikdo doopravdy nevěři, že si sami vypustí výživný rybník - zdroj rozdělování peněz - v poločase volebního období. Nebo že by? Uprostřed "krmné sezóny" velkých i malých ryb, zubatých štik i otlemených sumců? Odpůrci daňového šoku už si své orwellovské "minuty nenávisti" proti zrádcům útlého státu - daně výhradně jen snižujícího - odbyli a teď už budou hezky hodní. Ledaže by je někdo přeplatil - pardon, přemluvil - pro návrat k principům.
Jenže k principům jakým, jak užitečným a smysluplným? Skoro každý už ví, jak to bylo. Topolánkova vláda podsekla státní příjmy ideou "Tlustého peněženky", tedy takzvaného ponechání peněz v kapsách občanů, zvláště "rovnou daní", jedině prý spravedlivou. Pamatujete, dobří rodáci, papírová kolečka Vlastimila Tlustého, do nichž zapomněl zakreslit, z jakého základu se "rovná daň" bude vypočítávat? To chtělo specializované zařízení pro lidi, kteří vskutku mají o kolečko víc. Vypolstrované místnosti, aby se nezranili. Dveře bez klik, aby neprchli. To bláznovství musel po Tlustém zkorigovat Miroslav Kalousek, aby v realitě vůbec bylo technicky proveditelné.
Vláda Jana Fischera (Fischer for president) přenesla tuto neoliberální politiku - s dalšími korekcemi a v maskáčích jakoby nepravolevé, ba nepolitické odbornosti - do vlády Petra Nečase (a samozřejmě znovu na Kalouskův stůl). A odtučňování" státu mohlo vesele pokračovat. Nyní už se strašákem Řecka, dluhové eurokrize a nesmlouvavých finančních trhů, proti nimž je dštící bůh Římanů Vulcanus hadr. Čím je padající kamení proti vzestupu úroků, proti tíži dluhové služby?
Daňový přelom?
Ne, nedostali jsme se teď do nějaké nové fáze. Nejde o to, že by si vládnoucí iluzionisté aspoň částečně uvědomili, že se sami ženou do dluhové pasti. A že za tím stojí právě politika nízkých daní, pouhých škrtů v sociálních transferech a úlev výlučně pro "stranu nabídky", tedy pro firmy i vysokopříjmové sociální skupiny. Není ve světě ničím novým, že neoliberálové občas těm bohatým přistřihnou příjmy ve jménu "solidarity", ale jen kosmeticky a povýtce z politických důvodů.
DPH a zvyšování její sazby (či sazeb) jako údajně jediná alternativa je v těchto politikách stará vesta. Vytěsňují tak z vědomí a veřejné rozpravy přímé daně s několika příjmovými (a ziskovými) pásmy, které jsou nejspravedlivější formou financování státu. Chtějí prostě to břemeno "rozložit" co nejtíživěji na sociálně slabší vrstvy. Natolik to chtějí, že raději skousnou jisté "nepohodlí" firem, které táž DPH zasáhne hned dvakrát: zdraží jim vstupy a následným podražením výstupů je odsoudí ke smrštěnému trhu, který záplavu zboží a služeb už nepojme. Neplatilo nikdy, že firmám stačí vyvážet, zatímco Čechové se vždycky klidně mohou jít pást. Tím méně to platí dnes, kdy z trhů, kam exportujeme, přicházejí každý den stále znepokojivější zprávy.
Nikoli, v tomto začarovaném kruhu se nemotá jen česká vláda; podobné politiky kvetou skoro všude. Čiší z nich zájmy finačních elit, ale i bezradnost. My ovšem máme jako bonus ministra financí, který neumí predikovat míru (ne)růstu, a tím ani deficitu. Je pak zcela lhostejné, s jakými daňovými procenty a hausnumery přichází, protože jejich reálný obsah byl, je a bude odvozován pouze a výhradně ze skutečného objemu HDP. A o něm nemá Miroslav Kalousek ani tušení.
Není k smíchu, co ministr financí tvrdil v neděli u Václava Moravce. Kdybychom prý opustili "takovou finanční politiku", z Česka se stane rukojmí finančních trhů a "budeme přicházet o suverenitu". Uvážíme-li totiž, že ústavním základem tohoto státu je suverenita lidu (článek druhý, odstavec první: "Lid je zdrojem veškeré státní moci"), pak je to přece jedno. Jakou suverenitu mohou mít žebráci, ve které "taková finanční politika" onen lid - většinu lidí - zvolna proměňuje?
